Hvězda seriálu Vyprávěj Nina Divíšková (82) se s Janem Kačerem (82) seznámila už během studia. Dokázali pak společně bojovat proti nepřízni osudu, ale ve zralém věku musí čelit zdravotním problémům.
Herec a režisér Jan Kačer (82) to neměl ve svých začátcích jednoduché. Na svět přišel před válkou do rodiny, která měla továrnu na výrobu obuvi. Ta ale zanedlouho zkrachovala a jeho tatínek neunesl neúspěch a odešel dobrovolně ze světa. Po válce pak vadilo, že Jan nemá ten správný dělnický původ a tak šel místo studia na gymnáziu na keramickou školu do Bechyně.
Napoprvé ji naštval!
V Bechyni se Jan poprvé zamiloval. Dívka se jmenovala Anička a jak uvedl, nebyla příliš hezká. „Nikdo s ní nechtěl chodit,“ vzpomínal. „Býval jsem fešák, mohl jsem mít jiné holky, ale já v ní našel kouzlo. Byla o rok starší a hrozně hodná. Říkala mi Jendo jako moje maminka. Rozešli jsme se, když jsem šel do Prahy.“ Když pak Aničku potkal po půl století, byla hezká, zatímco tehdejší krasavice zošklivěly. Později se dozvěděl, že Anička zemřela a byl z toho smutný. V Praze studoval režii na DAMU – a právě během studia se seznámil se skutečnou osudovou ženou svého života, s níž je dodnes. Nina Divíšková (82). Ta přišla do školy později, než on, protože byla nemocná. Když se ostatním spolužákům představovala, Jan se na ni prý ani nepodíval. To Ninu naštvalo a zařekla se, že s takovým namyšleným mladíkem už vůbec nikdy nepromluví. Opak byl ale pravdou, jak brzy ukázal čas.
Věřila, že na Moravě nezahýbá
V roce 1962 se Jan a Nina vzali. Nejprve spolu i hráli v angažmá v Ostravě, pak se přestěhovali do Prahy – to už měli dvě dcery. Přišly ale problémy s politikou. Jan byl režimem šikanován kvůli svým názorům a hrát mu dovolili jenom zpátky v Ostravě. Z dosavadního blízkého vztahu se tak stalo manželství na dálku. Jan jezdil domů na víkendy a dětí si tak moc neužil. Nina svému manželovi věřila, že ji na severní Moravě nepodvádí. Nikdy po tom ani nepátrala, protože byla přesvědčena, že případnou „přepadovkou“ by ponížila hlavně sama sebe. Přestěhovat se do Ostravy nechtěla, protože v Praze měli dům. „Manžel tam byl za trest, tak se také choval jako trestanec a já nechtěla, aby si komunisti mysleli, že souhlasím s tím, že ho tam poslali,“ konstatovala herečka, která se také často nebála otevřeně říct svůj názor a tím si zadělat na problémy. Její manžel otevřeně přiznal, že se mu líbila spousta krásných žen, současně ale dodal, že si manželku dobře vybral a ona stejnou důležitost přikládala jemu. „Takže kdybych ji zradil, zradil bych i ten slib, který jsem jí u oltáře dal,“ řekl.
Zkouší se prokřičet k původní Nině
Ve vtipné nadsázce Jan často opakoval, že ani tak nežil celý život s jedinou ženou. Nina prý byla nejprve dívenka, pak milenka, potom maminka jeho dětí, posléze teta, sestra a nakonec babička. „Oba jsme měli představu, že člověk má najít jednoho člověka s ním prostě být. My jsme si to slíbili, a tak jsme to splnili.“ Podařilo se jim překonat překážky, které jim kladli do cesty jiní lidé, proti těm, které přináší věk, ale nakonec zůstali bezmocní. Ninu začala postupně trápit Alzheimerova nemoc. Jan mohl jen zoufale přihlížet, jak si část po části choroba bere její osobnost. Novinářům řekl: „Nesnáším tu nemoc. Mám čím dál víc Ninu rád. Ale projevy nemoci, sobecké výkřiky a poroučení, to, jak se opakuje a jak zapomíná, to mě tak neobyčejně štve, že na ni někdy i řvu.“ A také hned vysvětloval proč: „Snažím se dořvat k podstatě její osobnosti, k té vznešené, noblesní holce, kterou bývala a jistě chce dál být. V ten moment se mi nechce uvěřit, že je nemocná.“ Jeho slova se dají snadno pochopit, protože když s někým prožijete více než půl století krásného, i když někdy tvrdého života, pak takové konce opravdu bolí!
Museli obracet každou korunu!
Krušné období si oba manželé prožili během Janova „vyhnanství“ v Ostravě také proto, že měli rozestavěný dům. Prací se tak musela ujmout Nina. „Honza přijížděl jen na neděli. Naše holky puberťačky s ním seděly na zahrádce a já jsem se činila s krumpáčem,“ popisovala kdysi herečka. Bylo to náročné i finančně, takže maso k nedělnímu obědu doma moc nebývalo a Jan v Ostravě raději jezdil městskou dopravou na černo, aby se ušetřilo. Týdenní rozpočet 150 korun by mu na jízdenky nestačil.
