Četla jsem nemocné dcerce pohádku a čekala další bezesnou noc. Uprostřed noci se najednou objevila u postýlky podivná žena celá ve stříbrném.
Amálce hořely oči horečkou. Z velké peřiny vykukovala jen její brada a zdálo se, že se bledý obličej propadl do polštáře. Co chvíli otvírala oči a kontrolovala mě, jestli sedím u její postele s rozevřenou pohádkovou knihou.
Zápal plic, u Amálky komplikovaný její drobnou a křehoučkou postavou, která se zdála den ode dne menší. Hrozil převoz do nemocnice. Dětským pokojem se rozléhal kašel. „Mami, ještě jednu pohádku!“ prosila a zavrtala se hlouběji do peřin.
Chtěla jsem knihu už zavřít a lehnout si na kanape vedle Amálčiny postele. „Dobrá!“ odpověděla jsem a obrátila v knize list. „Pohádka o krásné nebešťance!“ vyslovila jsem název pohádky a zdálo se mi, že se Amálčiny oči krátce usmály.
Hodná víla z nebe
„Kdo je to, mami, nebešťanka?“ „To je taková hodná víla z nebe,“ odpověděla jsem a pustila se do čtení. Knížka byla napsána půvabně, naladěna na duši předškolních dětí.
Pohádka byla o krásné dívce, která přilétla k nám na Zemi z dalekého vesmíru, hledat kouzelnou bylinku, která by vyléčila jejich nemoc, která se po planetě rozšířila. Byla jsem v polovině, když jsem zjistila, že Amálka usnula.
Neklidně se několikrát otočila na bok a odhalila nohy. Přikryla jsem ji a ulehla na pohovku. S povzdechem jsem knihu zavřela a ulehla. Hleděla jsem na svítící hvězdy, které měla Amálka nalepené nad postelí. Svítily v noci jako hvězdná obloha.
„Taky bych potřebovala nějakou kouzelnou bylinku!“ vyslovila jsem své přání nahlas. Tušila jsem, že antibiotika nezaberou a Amálka skončí v nemocnici. Byla jsem s tím už smířena. Manžel odjel na noční směnu a my s Amálkou jsme v krásném domečku, stojícím na konci satelitního městečka, osaměly.
U postele
Střídavě jsem se probouzela a zase ponořovala do spánku. A tehdy jsem spatřila světlo. Objevilo se v okně, které vedlo do zahrady s rododendrony. Neznámá síla okno pootevřela. Dovnitř vstoupila postava ženy. Byla celá jakoby ze stříbra, které osvětlovaly měsíční paprsky.
Měsíc si hrál s černými mraky na honěnou, proto se postava zjevovala a zase ztrácela. Za každým krokem, kterým se postava přibližovala k posteli, zůstávaly po bosých nohách stříbrné stopy. Postupně mizely a rozpíjely se na koberci.
Léčila květinou
Chtěla jsem vyskočit, ale nějaká síla mě připoutávala do pohovky. Stříbrná postava se naklonila nad Amálkou. V její ruce se objevila rostlina. Určitě nebyla z naší zahrady a možná ani z naší Země. Svítila jemným nazelenavým světlem. Žena se jí několikrát dotkla Amálčina rozpáleného čela a z jejích úst vyšel krátký povzdech.
Pak vše zmizelo jako by někdo na osvětleném jevišti zatáhl za oponu. Ráno se Amálka probudila bez teploty a dalších příznaků zápalu plic. Radostí jsem málem tancovala. Pohladila jsem pohádkovou knížku, kterou jsem ji četla a z úst mi samovolně vyšlo jediné slůvko: Děkuji!
Zlata (54), Olomouc
