Můj kousek štěstí

Pokojík na dožití


Sedím u okna v malém pokojíku a dívám se ven do parku. Vím, že jsou lidé, kteří nemají žádný domov a musí spát pod mostem nebo ve vybydlených domech. Přesvědčuji sama sebe, že mám vlastně štěstí. Jenže takhle jsem si svoje stáří nepředstavovala. S manželem jsem se seznámila v práci. Prodávala jsem v mlékárně kousek od školy, kde studoval. Už od mala mu šla matematika a fyzika a tak šel po gymnáziu na techniku. Rodiče s ním měli velké plány a svatba s prodavačkou do nich nepatřila. Ale milovali jsme se, a on si prosadil svou. Při procházkách po městě mi vykládal, že jak jen to bude možné, postaví mi ten nejhezčí domek, jaký jsem viděla, s verandou s výhledem do kraje, na které budeme vysedávat, až budeme staří a budeme špatně chodit.

Svůj slib dodržel

Ke štěstí už nám chyběly jen děti. Ale nakonec se nám narodil syn, naše malé zlatíčko. Sice nás mrzelo, že zůstal jedináček, ale člověk nemůže mít všechno. Byl chytrý a dělal nám samou radost. Ve škole mu to šlo, ve sportu byl jednička a děvčata se za ním otáčela už ve školce. Jak vyrůstal, občas se mi zazdálo, že je trochu moc sebestředný, ale manžel se v něm viděl, a pak, který pěkný, chytrý a úspěšný chlap není sebestředný. Oženil se hned po škole, s manželkou si založili firmu. Táta mu hodně pomáhal, ale pak zemřel na infarkt. Bylo to, jako by se polovina mého světa propadla do nicoty. Nedokázala jsem si představit, jak budu dál žít. Poprosila jsem syna, aby mě vzal k notáři. „Chci sepsat závěť. Nechci se už o nic starat. A taky přepíšu domek na sebe. Stejně vám to jednou bude všechno patřit, tak to vyřešíme hned.“ Syn mi neodporoval, ani mě do ničeho nenutil. Před podpisem si se mnou chtěl ale o samotě promluvit notář. Přesvědčoval mě, že udělat závěť je rozumné, ale s přepsáním domku bych si to měla ještě rozmyslet. Naštvalo mě to. Přepisuji ho přece na svého syna.

Poslední rok doma

Ještě rok jsem žila v našem hezkém domečku. Začala jsem se těšit, že se jednou na houpačce na verandě budu houpat s vnoučaty. Jenže pak za mnou přišel syn. V podnikání se mu nedařilo, peníze, které do podniku vložil z dědictví, byly pryč.Prý by bylo nejrozumnější, prodat dům. Konec konců je jeho a já bych to neměla komplikovat. Vlastně mě postavil před hotovou věc, měl pro mě už místo v domově důchodců. Nevím, co bylo horší. Jestli to, že se z mého syna stal někdo, koho nepoznávám, nebo že jsem se musela vzdát většiny našich věcí, plných vzpomínek. Teď mám jen svůj malý pokojík a syna, který mě navštěvuje jen málokdy.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden