Můj kousek štěstí

Porušila jsem to velké tabu

Uznávám, už od mládí jsem byla rebelka. Ale chytrá a bez průšvihů. Tedy až do šestnácti, kdy jsem se svým klukem, první vážnou známostí, přišla do jiného stavu. Naši z toho samozřejmě nijak zvlášť nadšení nebyli. Naštěstí nebyli žádní falešní moralisté, takže když jsem řekla, že si chci miminko nechat, vyšli nám maximálně vstříc. Všem, kdo prorokovali našemu svazku krátký život jsme vytřeli zraky, když se nám o tři roky později narodila druhá dcera. Velkou zásluhu na tom ale měli i naši rodiče. Ti naši nám fandili a pomáhali hned od samého počátku, ti Filipovi se přidali, když zjistili, že to myslíme vážně. Byla jsem mladá maminka, maturitu jsem si dodělávala mezi praním plínek a ohříváním sunaru. Na druhou stranu na nástavbu jsem šla v době, kdy byly moje holky ve školce a to jsem byla stejně stará, jako ostatní studentky.

Nic netrvá věčně

S Filipem jsme měli pěkný život. Ty nejnáročnější věci, jako byla oprava zdevastovaného domečku po dědovi, jsme hravě zvládli díky mladickému elánu. A v době, kdy se naši vrstevníci trápili s miminky, jsme měli holky už tak velké, že leccos zvládly samy. Manžel začal podnikat, já mu pomáhala, nic nám nechybělo. Navíc jsme se měli skutečně rádi. To, co jsme prožili, nás posílilo a stmelilo. Byli jsme báječný pár se skvělou budoucností. Jenže žádné štěstí netrvá věčně. Stalo se to, když bylo Terce dvanáct a Markétce devět let. Hned, jak jsem otevřela dveře a uviděla policisty, bylo mi jasné, že je zle. Filip měl nehodu. Nemohl za ni, na vině byl opilý řidič, teprve devatenáctiletý kluk, který vyvázl téměř bez zranění. Myslela jsem, že tu bolest nepřežiji a nebýt holek, určitě bych tu už nebyla. Jen kvůli nim jsem každý den vstala, postarala se a večer zase usnula.

Kluky proháněla jako já

Trvalo několik let, než jsem zase začala fungovat normálně. Úplně sama jsem být nechtěla, ale chlapa do domu jsem taky nehledala. Vystačily jsme si samy. Takže jsem měla jen takové občasné, střednědobé známosti, abych si měla s kým zajít do kina a s kým se potěšit. Čas plynul, holky rostly jako z vody a pokoušely se mi i někoho dohodit. Škádlila jsem je s tím, že se znovu vdám teprve až budou z domu. Od kluků a od vdávání jsem je ani nezrazovala, ani jsem je do ničeho nehonila. Sama jsem moc dobře věděla, že to, co připadá ostatním divné, může být pro ty dva, co tvoří pár, ideální. Terka vypadala, že bude spíš po mně, zato Markéta se netajila s tím, že přednost má kariéra.

Nejlepší zeť

Terezka se vdávala v devatenácti a ne proto, že by musela. Pepan byl o šest let starší než ona a já se jí vůbec nedivila, že o svatbu tolik stála. Lepšího chlapa by pohledala. Rozumný, tolerantní, chytrý, pěkný a ještě uměl vydělat peníze. Hned jsme si padli do oka a já byla moc ráda, že patří k nám do rodiny. A když o dva roky později zaplakala u mladých v kolíbce Anička, potvrdilo se, že bude i perfektní táta. Zase to vypadalo, že se v naší rodině usadilo štěstí. Filipova smrt mě stále bolela, ale rozhodně jsem nebyla nešťastná. Nejlépe mi bylo s mladými. Jenže pro Terku podle všeho nebylo mateřství procházkou růžovým sadem. Malé nebylo ani půl roku a Terku trápila taková únava, že se bez mé pomoci neobešla. Sama to brala tak, že se to prostě některým prvorodičkám stává, ale mně se to nějak nezdálo. Bohužel jsem měla pravdu. Moje milovaná holčička měla leukemii. Lékaři se tvářili hodně vážně, ona chtěla nad nemocí vyhrát už kvůli manželovi a malé dcerce. Bojovala jako lvice, chvilku bylo lépe, chvilku hůř. Kdybych mohla, bojovala bych za ni. Ale všechno marné. Rok jsme doufali, rok jsme si dělali a zase ztráceli naději. Nejdelší a nejhorší rok mého života, na jehož konci jsem na pohřbu držela v náručí svou malou vnučku Aničku a nevěřila tomu, že pohřbívám vlastní dceru.

Boj s leukemií prohrála

Po pohřbu jsem zůstala u Pepy. Pomáhala jsem mu s malou i s tím, co ho potkalo. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, jak to člověka zlomí, jak si připadá ztracený a těžko hledá cestu zpět do života. Jeden druhému jsme si byli oporou. Rozuměli jsme si, sbližovala nás i péče o Aničku. To, co se stalo, bylo vlastně nevyhnutelné. Jistě, když se řekne, že se tchyně spustila se zetěm, poté co přišel o ženu, zní to hrozně. Ale člověk by neměl soudit druhého, když se neocitl v jeho situaci. Byli jsme spolu ve dne v noci, starali jsme se o dítě. Pepan je jen o deset let mladší. Táhlo nás to k sobě, ale dlouho jsme se tomu bránili.

Zavrhli nás

Nechtěli jsme se se svou láskou schovávat. Rozhodli jsme se, že půjdeme s pravdou ven. Jenže to jsme netušili, co se strhne. Aničce už bude pět let. Kvůli nevraživosti příbuzných jsme se museli odstěhovat na druhý konec republiky. Druhá dcera, Markéta, mě zavrhla poté, co jsem s Pepou otěhotněla. Ale přes všechny potíže nelituji toho, co jsem udělala. Štěstí a láska jsou vzácné a člověk by si je neměl nechat utéct.

Milada (52), Ostravsko

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden