Duše našich blízkých zemřelých jsou s námi někdy ve spojení i po smrti a dávají nám důležité zprávy.
Bláznivě jsem se zamilovala do muže, který pro mě znamenal všechno na světě. Byl mezi námi desetiletý věkový rozdíl, což mi pro trvalý vztah připadalo ideální. Vilém měl spoustu romantických nápadů. Dostávala jsem od něho například každého prvního dne v měsíci čajovou růži a našla ji pokaždé na jiném místě. Vždycky jsem měla velkou radost, že na mě můj muž takhle myslí. Nikdy jsem ale o tomhle rituálu nikomu neřekla, bylo to jedno z našich malých tajemství.
Nemohla jsem se ani rozloučit
Pamatuji si naprosto přesně den, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama. Vilém se vracel autem ze služební cesty. Chtěl si vzít dovolenou, protože jsme v nejbližších dnech chystali přípravy na naši svatbu. Na přehledné křižovatce mu ale nedal přednost řidič kamionu. Nedalo se už nic dělat. Vilém zemřel ještě před příjezdem záchranářů. Nestačila jsem se s ním ani rozloučit. Zasáhlo mě to hluboko do srdce. Bylo to jako nelítostné bodnutí nožem. Nechtělo se mi žít. Všechno ztratilo smysl.
Růže za oknem
Pohřbu jsem se sice zúčastnila, ale svět kolem jsem pro slzy a zoufalství skoro nevnímala.
K Vilémově nehodě došlo pátého září. Jak se blížil první říjen, uvědomovala jsem si kromě jiného, že tentokrát už mě čajová růže čekat nebude. K mému překvapení jsem ji ale našla za oknem. Byla jsem jako opařená, nemohla jsem dýchat. Mojí první myšlenkou bylo, že mi ji Vilém posílá ze záhrobí a okamžitě jsem se rozplakala. Pak jsem si uvědomila, jak bláznivě to zní. Možná si doručování růže u někoho předem objednával. Ano, to jediné dávalo smysl, protože jinak bych se asi zbláznila.
Stále byl se mnou
Se stále stejně silným smutkem v srdci, ale i s napjatým očekáváním jsem vyhlížela první listopadový den. Noc předtím jsem skoro nespala. Ráno jsem čajovou růži našla opět – v koupelně, uvnitř bytu, za zamčenými dveřmi. Doručit ji tam nemohl nikdo. Přesvědčilo mě to, že Vilém neodešel navždy, že jeho duše je prostě jen někde, kam já nemůžu, a že na mě stále myslí.
Tím, že prvního prosince znovu obdržím z „neznáma“ čajovou růži, jsem si byla už jistá. A opravdu se tak stalo. Naše květinové tajemství žilo dál i po Vilémově smrti, a nadále zůstávalo součástí mého života.
Začala jsem nový život
Po více než roce od tragické smrti mé velké lásky jsem se pomalu začala sbližovat s jedním kolegou z práce. Uvědomovala jsem si, že se nemůžu do konce života kvůli Vilémovi uzavřít do sebe. Jenže věci nabraly nečekaně rychlý spád: otěhotněla jsem a krátce nato jsem si svého nového přítele vzala. Svatbu jsme měli pětadvacátého února. Prvního března jsem čajovou růži hledala už marně a od té doby se už nikdy žádná neobjevila. Myslete si o tom, co chcete, ale já už si nenechám vymluvit, že něco mezi nebem a zemí existuje…
Petra L. (55), Vyškov
