Při noční službě jsem se setkala s duchem zemřelé pacientky!

Když jsem spatřila tajemný přízrak, málem se mi zastavilo srdce.

Kdysi jsem pracovala jako zdravotní sestra. Na jeden zážitek dodnes nemůžu zapomenout a mám z něho mrazení po celém těle.

Noční služby jsem jako zdravotní sestra nikdy neměla moc v oblibě. Většinou sice probíhaly klidněji než ty denní, ale já jsem se vždy cítila trochu nesvá. Už od dětství jsem v sobě měla strach z noční tmy.

Ačkoliv nemocnice byla samozřejmě osvětlená, dobře jsem vnímala temnotu za okny. A navíc bylo spíše pravidlem, že většina těžkých pacientů umírala právě během noci.

Začalo to ledovým závanem

Toho večera jsem přišla do práce trochu rozhozená. Pohádali jsme se s manželem kvůli nějaké hlouposti a já jsem měla podrážděné nervy. Myslela jsem si, že se během noční směny dám trochu do pořádku a uklidním se.

V tom jsem se ovšem hluboce mýlila. Netušila jsem, jakou hrůzu zažiji. Uvařila jsem si svůj oblíbený čaj, zkontrolovala dokumentaci i situaci na jednotlivých pokojích. Posadila jsem se v sesterně a nechala otevřené dveře, abych hned věděla, kdyby se dělo něco mimořádného.

Měli jsme tam problémovou pacientku, věčnou stěžovatelku, která byla schopná přijít s nějakým problémem třeba i třikrát za noc. Na tu jsem byla připravená. Té noci ale kupodivu tvrdě spala. Začala jsem se cítit spokojeně a v duchu probírala řešení naší manželské hádky, když vtom se začaly dít divné věci.

Nejprve jsem pocítila prudký závan ledového vzduchu. Nechápala jsem, odkud se bere, protože okno bylo zavřené. Kvůli tomu spadly i nějaké papíry ze stolu. Když jsem je chtěla zvednout, zdálo se mi, že ve dveřích sesterny kdosi stojí. Pomyslela jsem si, že je to ona stěžující si pacientka. Otočila jsem se, ale nikoho jsem nespatřila. A prázdná byla i nemocniční chodba.

Nemohla jsem se pohnout

Začala jsem pociťovat jakési napětí. Osvětlení na chodbě náhle začalo blikat. Myslela jsem, že je to porouchaná zářivka, ale blikání světla doprovázelo podivné praskání. Pocítila jsem těžký nasládlý zápach, který se ale po chvilce vytratil.

Došla jsem na konec chodby a tam se mě zmocnil děs. Stála tam ženská postava v nemocničním županu. Jasně jsem viděla, že se nejedná o pacientku. Hrůzný přízrak se totiž vznášel kousek nad zemí. Nedokázala jsem se v tu chvíli ani pohnout nebo křičet.

Žena se dívala přímo na mě. Trvalo to asi dvě minuty.  Potom se přízrak dal do pohybu směrem ke mně. Dál jsem stála jako ochromená, pouze jsem zavřela oči. Myslela jsem si, že je to můj konec. Poté, co jsem oči znovu otevřela, už na chodbě nikdo nestál. Celá jsem se roztřásla. Ani už si nepamatuji, jak jsem se dostala zpátky do sesterny.

Z vysvětlení jsem se skoro zhroutila

Až po nějaké chvíli jsem byla schopná zatelefonovat doktorce, která měla rovněž noční službu. Svůj hrůzný zážitek jsem se ale bála jí sdělit. Jen jsem se chvějícím se hlasem zeptala, jestli je všechno v pořádku. Myslela jsem si, že to, co jsem právě prožila, mi nikdo nebude věřit.

Až další den jsem se nenápadně zeptala jedné kolegyně, jestli s naší nemocnicí nejsou náhodou spojené nějaké strašidelné historky. Tvářila jsem se, že se ptám vlastně jen tak pro zábavu. Místo toho mi znovu začal běhat mráz po zádech, když mi kolegyně vyprávěla o jedné příhodě z minulosti.

Tehdy se stalo, že jedna zdravotní sestra spatřila při noční službě nějaký přízrak a zhroutila se z toho. Nějaký čas pak trávila v léčebně a do nemocnice už se nevrátila. A prý se říká, že před mnoha a mnoha lety došlo právě u nás ke smrti pacientky, zaviněné špatným postupem při operaci.

Její duch se údajně občas vrací. Kolegyně to samozřejmě vyprávěla jako perličku, ale já jsem se z jejích slov málem zhroutila. Od té doby jsem se pak snažila nočním službám raději vyhýbat a místo toho jsem si je měnila za služby víkendové.

Petra L., (59), Praha

reklama
reklama

Komentáře