Příběh pana profesora Červeného

Vyučující na vysokých školách bývají občas zvláštní, tento profesor nás všechny vysloveně děsil. Pověst, která o něm kolovala, mě dodnes straší ve snách!


Přednáška se chýlila ke svému konci. Na panu profesoru bylo vidět, že mu už docházejí síly. Ve tváři byl bledý a jeho pohyby byly jako ve zpomaleném filmu. Konečně napsal na tabuli poslední slovo, vzal pod paži několik učebnic a zamířil ze sálu ven.


Poděkoval za pozornost studentům a s perlícím se potem na vysokém čele přednášku o vzniku a vývoji vesmíru v prvních třech minutách času, ukončil. Zatímco se v přednáškové aule rozhořelo několik diskusí, já popadla skripta a probojovala jsem se ven z auly. Ten den byl pro mě výjimečný. Nastupovala jsem k panu profesoru Červenému jako pomocná vědecká síla.


Pomluvy a lži


O svých nadcházejících povinnostech jsem měla jen nejasné představy. Pomocná vědecká síla se týkala hlavně přípravy přednášek, vyhledávání v knihovně vhodné literatury a shromažďování všech důležitých indicií, aby další přednáška byla bezproblémová. „Je mu prý sto let!“ zastavily mě kamarádky před aulou.


Profesorův těžký krok se ztrácel mezi studenty. „Ať je mu třeba dvě stě - já ho teď potřebuji dostihnout a pomoci mu!“ zvolala jsem a marně odháněla své spolužačky. „Prý pije lidskou krev, aby byl v kondici!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mě ještě nesál a stejně jsou to všechno nesmysly.“ Kamarádky se ale nedaly odbít. „Na kolejích má být nějaké tajné bratrstvo krve!“ O panu profesoru se toho na fakultě napovídalo, že by z toho vznikl skvělý příběh s upírskou tematikou.


Kabinet hrůzy


Konečně jsem za sebou zavřela dveře pracovny profesora Červeného. „Vy jste ta nová pomocná vědecká síla? Jak vás mám oslovovat?“ - „Slečna Davidová!“ odpověděla jsem a mrkla na kávovar. „Mohu vám udělat kafe na vzpamatování, pane profesore?“ „Děkuji, já kafe moc nepiji. Stačí, když mi z knihovny snesete tyhle knihy a připravíte mi je na zítřejší přednášku!“


Vylezla jsem po schůdkách do horních pater úctyhodné vědecké knihovny pana profesora, když v tom se ke mně nečekaně přiblížil. „Máte slečno Davidová roztrženou punčochu a na noze drobnou krvácející ranku. To jste si zajisté udělala o ten nemožný žebřík!“ dotkl se mé nohy a odlepil z ní dvě kapky krve, které mu zůstaly na bříškách prstů.


Prsty slastně olízl a zvolal: „Krev z vaší nohy chutná báječně. Myslím, že zítra budu mít dost sil dokončit novou přednášku, slečno Davidová!“ Ani nevím, jak jsem se ocitla na chodbě. Svou práci asistenta jsem druhý den na studijním oddělení ukončila. Jen mě mrzí, že dodnes nevím, jestli si ze mě pan profesor tehdy udělal legraci, protože znal pověst, nebo to myslel vážně!


Petra (57), Praha


reklama
reklama

Komentáře