Před čtyřiceti lety jsem potkala Káju. Krásný a hodný mužský. Takový, co se potká jen jednou v životě. Tehdy jsem byla hrozně zamilovaná a říkala jsem si, že už nás dva nic nerozdělí.
Kdybych neměla před sebou v albu ty desítky let staré fotografie, asi bych si už ani nedokázala pořádně vybavit, jak Karel vypadal. Ale to není podstatné. Brala jsem si ho tehdy přece hlavně kvůli tomu, jaký byl. Hodný, pozorný, klidný, pracovitý, empatický. Tak bych mohla ve výčtu jeho vlastností ještě dlouho pokračovat.
Osudové setkání
S Karlem jsme se potkali na oslavě narozenin mé kamarádky. Znala ho z volejbalu, který hrála a přivedla ho do hospody spolu s dalšími kluky. Mě okamžitě okouzlil. Byl jiný. Přišel pro mě tancovat a pak už jsme se od sebe celý večer ani nehnuli.
Naše známost měla raketový start a už za půl roku byla svatba. Brzy po ní jsem zjistila, že jsem těhotná. I když jsme ani jeden na tak rychlý skok do „dospělého“ života nebyli připraveni, zvládli jsme to dobře.
Život byl krásný
I když jsme tehdy peněz moc neměli, dokázali jsme s tím zázračně vyjít. Měli jsme malý byt, o víkendech jezdili na výlety vlakem a byli jsme šťastní. Karel mi s dcerou, kterou zbožňoval, pomáhal, jak mohl.
Po mateřské jsem znovu nastoupila do práce a Jindřiška začala chodit do jeslí. Když jí bylo pět let, znovu jsem otěhotněla. Bylo to vytoužené dítě. Chtěli jsme vždy dvě a trvalo to déle, než jsme očekávali. Už jsme se báli, že štěstí mít nebudeme. Karel tajně doufal, že to bude syn.
Náš poslední víkend
Na tu sobotu a neděli nikdy nezapomenu. Krásně jsme se pomilovali. Pak mi Karel přinesl snídani do postele. Celé dva dny jsme se od sebe nehnuli. Manžel se věnoval Jindřišce. Pak jsme všichni tři hráli Člověče, nezlob se a další společenské hry.
Byla to nádhera. V pondělí odpoledne se manžel nevrátil z práce. Pak zazvonili u dveří jeho kolegové. Karel prý měl na stavbě úraz a odvezla ho sanitka.
Nechtěli mi ho ani ukázat
Chlapi mě i s Jindřiškou naložili do auta a vezli do nemocnice. Dodnes si pamatuju ten pocit hrůzy, který mě sevřel. Cítila jsem, že je to zlé a chtěla být u Karla co nejdříve.
Bohužel jsme to už nestihli. Karel zemřel na operačním stole. Nechtěli, abych ho ani viděla. Odvolávali se na můj stav. Stejně mě před ničím neuchránili.
Byl to konec všemu
Zhroutil se mi svět a nakonec jsem předčasně porodila. Dítě bylo tak malé, že se ho nepodařilo zachránit. Přišla jsem o manžela i o našeho vytouženého syna. Byl by to Kája po tátovi. Pak už jsem se jen upnula na péči o Jindřišku.
Ta mě držela a stále drží nad vodou. Karel mě díky ní nikdy vlastně nikdy neopustil. A já jeho také ne. Celý život po jeho úmrtí jsem už zůstala sama. Nikoho jsem nevpustila do svého života. Karel je tu pořád se mnou ve vzpomínkách, na fotografiích, v srdci. A také v Jindřišce, která mi ho dnes a denně připomíná.
Josefína L. (69), Opava
