To, že jsem adoptovaná jsem se dozvěděla teprve před rokem, když jsem měla před svatbou. Nikdy by mne to nenapadlo. Se svými rodiči jsem vždy výborně vycházela. A najednou, v jednatřiceti, mi maminka řekla, že mě jako miminko adoptovali. Nejdřív jsem byla v šoku, ale mámě jsem to za zlé neměla. V době, kdy si mě vzali, nebylo zvykem dětem říkat, že jsou adoptované. I když o ni o tom uvažovali, ale mysleli si, že bude lepší, když se to dozvím, až budu dospělá. Jenže v osmnácti jsem jim přišla nezralá, pak začal tatínek stonat. Máma nechtěla, aby se rozčiloval, měl za sebou dva infarkty a když zemřel, měla dost starostí, a tak to zase odložila. Proto jsem se pravdu dozvěděla až tak pozdě.
Pokusy o dítě
Maminka mi nic netajila, řekla mi všechno, co věděla. Že moje biologická máma byla studentka, vysokoškolačka, která neměla ukončená studia a vzdala se mě ještě před porodem. Jediné přání, které měla, i když právně na to neměla nárok bylo, jestli bych se mohla jmenovat Anežka. Naši jí ho splnili. Byli jí vděční, protože přede mnou už o tři děti přišli. Lékaři nezjistili proč, ale maminka pokaždé potratila ve čtvrtém měsíci. Adopce pro ně byla jedinou nadějí, a to, že dostali tak malé miminko, vlastně jsem šla z porodnice rovnou k nim, považovali za zázrak. Zpočátku jsem neměla v úmyslu pátrat po své biologické matce, a také jsem to mamince řekla. Nechtěla jsem, aby si myslela, že chci hledat někoho lepšího. Nechtěla jsem ji zbytečně vystavovat nejistotě a obavám a působit jí bolest. Ale když se mě sama několikrát zeptala, jestli nechci o svém původu zjistit něco víc, změnila jsem názor. Moje pátrání nebylo úplně snadné. Hlavně proto, že se mě moje matka vzdala tak brzo a neuvedla otce. Dostat se k jejímu jménu byl ovšem jen první krok. Další hledání a zjišťování, kde žije, bylo o dost náročnější. Navíc jsem postupovala dost pomalu i kvůli svým vlastním pochybnostem. Opravdu stojím o to zjistit, co byla zač žena, která mě porodila? Co když byla psychicky narušená nebo brala drogy? Miluji rodinu, kterou mám, vždy mi byli oporou a jsou to slušní lidé. Co když zjistím, že pocházím ze špatného prostředí a nesu si v genech něco, kvůli čemu můžu být horší než ti, kdo mě vychovali? Ale nakonec jsem se vždycky rozhodla pokračovat.
shutterstock_300996341
Cizí žena
Od chvíle, kdy jsem konečně získala poslední adresu své biologické matky, do doby, než jsem se odhodlala ji navštívit, uplynul celý měsíc. Chtěla jsem se s ní setkat tváří v tvář, ne se s ní kontaktovat po telefonu. A tak jsem jedné slunné jarní neděle stála před domem v městě hodně vzdáleném od našeho bydliště a se zatajeným dechem tiskla zvonek se jménem Alena Fišerová.
Jenže na moje zvonění se v domácím telefonu nikdo neozýval. Vlastně se mi ulevilo, ale když už jsem se chystala odejít, přišla ke vchodu starší paní. Tak jsem se jí zeptala, jestli neví, kdy bývá paní Fišerová doma. Zkoumavě se na mě zadívala. „Vy jste příbuzná?“
Ale ona zemřela!
Zaváhala jsem. „No, vlastně ano, ale vzdálená,“ ani mi nepřišlo, že lžu. „Víte,“ rozpačitě sklopila oči, „paní Fišerová, je mi to moc líto, ona před půl rokem zemřela. Bylo to zvláštní. Cítila jsem zklamání, trochu smutku, ale vlastně i jistou úlevu. „Ale počkejte. Má tady tetu. Ta se teď stará o prodej bytu. Mohla byste si promluvit s ní. Jestli chcete, můžu ji zavolat.“ Už už jsem chtěla odmítnout, ale něco mě zarazilo, a tak jsem jen mlčky přikývla. Netrvalo to dlouho a před domem zastavila stará škodovka a z ní vystoupila dáma kolem sedmdesátky. Připadala mi povědomá. Když mě spatřila, zbledla a zarazila se. „Proboha, ta podoba. Vy, vy musíte být Anežka. Můj bože,“ a pak se usedavě rozplakala. „Holčičko, já, moc mě to mrzí. Tvoje maminka umřela. Před půl rokem.
Nová tetička
Na rakovinu slinivky,“ sesunula se vedle mě na lavičku a chytila mě za ruku. „Víš, ona nikdy nepřestala litovat toho, že tě dala k adopci,“ vypravila ze sebe po chvíli. „Ale jestli chceš vědět víc, a já bych ti to moc ráda řekla, bylo by lepší, kdybychom zajely ke mně.“ Na terase malého domku se zahrádkou na okraji města jsem ten den vyslechla příběh, který mi stále připadá neuvěřitelně smutný, krutý a nespravedlivý. „Víš,“ začala třesoucím se hlasem vyprávět moje prateta, „neměla bych o tvé babičce říkat nic ošklivého, byla to konec konců moje sestra. Ale pravda je, že byla velice ctižádostivá a hrozně tvrdá na sebe, ale i na všechny ostatní. Oba, ona i tvůj děda, byli lékaři. Jenže pro ženskou bylo tenkrát složité, dělat kariéru. Tvá maminka, Alena, se narodila až v době, kdy tvá babička pochopila, že už se dál nedostane. Stejně Alence často vyčítala, že se kvůli ní musela vzdát kariéry. Chtěli z ní mít také lékařku. Drželi ji zkrátka, pořád se musela učit, jiné známky než jedničky u ní nepřipadaly v úvahu. Po obou měla chytrou hlavu a učení jí šlo, ale neměla skoro žádné kamarády, protože byla taková tichá a zakřiknutá a taky proto, že pro samé učení a kroužky na ně neměla čas. Bylo mi jí líto, ale sestra se švagrem si do výchovy nenechali mluvit. S tou medicínou jim to vyšlo. Alena udělala zkoušky hned napoprvé, a se skvělými výsledky. Čekala jsem, že když bude v Praze na škole, začne si trochu užívat života. Ale ona ne. Několikrát jsem za ní byla. Pořád se chovala, jako by měla rodiče za zády. Nikam nechodila, neměla žádného kluka, jen se učila, aby byla nejlepší a rodiče s ní byli spokojení.
Přísná matka
Brala jsem ji do divadla, na výstavy. Jenže ona by hlavně potřebovala stejně staré přátele, a ty neměla. A pak, v zimě před posledním ročníkem, jeli se školou na hory. Chudák Alena se tam opila a skončila v posteli s nějakým klukem, kterého ten večer viděla prvně v životě. Jak už asi tušíš, byl to tvůj táta. Když zjistila, že je těhotná, byla k smrti vyděšená. Nejdřív zavolala mně, ale zapřísahala mě, abych to jejím rodičům neříkala. Měla hrůzu z toho, že by ji donutili k potratu. Chudinka se upjala k myšlence, že by bylo hezké mít děťátko, co ji bude mít rádo a ona ho bude milovat. Řekla pravdu Doma přiznala pravdu, až když to na ní začalo být vidět. Bylo to peklo. Tátu, tedy tvého dědu, by možná ještě přesvědčila. Ale mámu ne, tu nikdy. Vyhrožovala jí, že když nedá dítě k adopci, vyhodí ji z domova. Možná si říkáš, že byla ve třiadvaceti dost stará, aby to nějak rozumně zvládla. Ale to bys ji musela znát. Sice byla chytrá, ale oni ji vychovali tak, že byla vlastně hrozně nesamostatná.
Nakonec jí zlomili
Přesvědčili jí, že by jako nedostudovaná doktorka skončila s dítětem někde na ubytovně a nakonec by jí ho stejně vzala sociálka. A tak tě dala k adopci. Ale nechtěla. Úplně jí to zlomilo. Asi rok skoro nemluvila, byla strašně nešťastná. Pak se zatvrdila. Jakoby jí došlo, co jí, vlastně vám oběma, udělali. Jenže zpátky už to vzít nešlo. Dodělala školu, našla si místo v Praze a přestala za rodiči jezdit. Já se s ní občas vídala. V práci byla úspěšná, ale v soukromí hrozně nešťastná a nevyrovnaná. To, že tě dala pryč, si s sebou nesla jako stín na duši. Střídala známosti, dvakrát se vdala a rozvedla, ale žádné další děti neměla. Vypadala, že je tvrdá, ale trápila se. Myslím, že všechna ta bolest způsobila, že umřela tak brzo.“ Byla jsem v šoku. Něco takového jsem nečekala. Nechápala jsem, jak se mohli zachovat tak krutě k vlastní dceři, která se nijak neprovinila, jen prostě přišla do jiného stavu. Hrozně mě bolelo a stále bolí, že moje nešťastná máma, žena která mě porodila, zemřela dřív, než jsme se mohly setkat. Získala jsem tedy alespoň tetu, která pro mě představuje spojení s mou mrtvou maminkou, člověka, který mi může předat vzpomínky na ni.
Anežka (35), střední Čechy
