Přítel přivolal své blízké jako anděly

Po tragické smrti své ženy a dětí se Mojmír zavrtal do svého domu jako jezevec. Šel jsem ho navštívit. To, co jsem tam viděl, mi vzalo dech.

Zvonil jsem několikrát a dlouze. Z pohledu z ulice vypadala secesní vila opuštěně. Ale dobře jsem věděl, že je Mojmír doma. Můj nejlepší kamarád totiž v poslední době nikam nechodil a zůstával doma jako jezevec ve své noře. Znali jsme se z vojny a prožili spolu mnoho dobrodružství.

Znovu jsem zazvonil a pokoušel se přes živý plot, který už potřeboval ostříhat, nahlédnout do otevřeného okna. Konečně se objevil Mojmír. Neviděl jsem ho od pohřbu jeho manželky a dětí. Byla to tragédie ještě čerstvá. Mojmír měl na dálničním úseku před Brnem dopravní nehodu.

Předjížděl ho nějaký Němec s hodně nadupaným BMW. Ale špatně odhadl zařazení zpátky do pruhu. Aby se vyhnul srážce s náklaďákem, namáčkl Mojmírův vůz na svodidla. Došlo ke smyku a vůz byl katapultován mimo silnici do příkopu. Jediný, kdo přežil, byl Mojmír. Otevřel mi branku a zval mě dál.

Smutek se do jeho tváře hluboko zavrtal. Uvedl mě do obýváku, kde byla Mojmírova chlouba, knihovna. Mojmírovu ženu Helenu, jsem dobře znal. Stejně tak i jeho děti, Kubu a Terezku. Záviděl jsem Mojmírovi jeho štěstí, harmonickou rodinu, pro kterou žil. To já zůstal svobodným mládencem.

Jako dva strážci majáku

„Co pořád děláš? Myslel jsem si, že jsi se do tohohle domu zavrtal jako do své pevnosti!“ začal jsem s rozhovorem, který trochu vázl. „Stále je vidím před sebou!“ odpověděl mi. Mojmír nedokázal o ničem jiném mluvit. „Jsou tu spolu s námi!“ řekl a tajuplně se rozhlédl kolem sebe. Pokynul jsem, že rozumím.

Pak se najednou ze sousední místnosti vynořila postava. Byl bych přísahal, že tu sedíme spolu s Mojmírem sami jako dva opuštění strážci majáku. Byla to Helena! Přišla směrem od kuchyně a na podnosu přinášela dvě vonící kávy. Zůstal jsem sedět zkamenělý v hlubokém křesle.

Hleděl jsem užasle na Mojmírovu manželku. Pousmála se mým rozpakům a přisedla si k nám. Byla to zcela určitě ona. Kdo jiný. Vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. Podala mi kávový šálek a mně se viditelně rozklepal v rukou.

Vzápětí se přihnaly s křikem obě děti. Jakub i Terezka způsobně pozdravili a usedli naproti mně. Po celou dobu návštěvy jsem jen hleděl na tři průzračné bytosti, které jen bělobou svých tváří nepřipomínaly skutečné lidské tvory.

Myšlenky se staly skutečností

„Mé představy se zhmotnily. Dokázal jsem na ně tak usilovně myslet, že se mi všichni vrátili!“ řekl Mojmír, když mě vyprovázel k brance. „Jsou to mí andělé!“ Stál jsem hodnou chvíli před jeho domem a teprve po dlouhé chvíli si uvědomil, že prší a já stojím v dešti se zavřeným deštníkem…

Petr (54) Pardubice

reklama
reklama

Komentáře