Můj bratr žil děsivým životem. Byl to sobecký a zlý člověk, trápil všechny, svou ženu bil a děti šikanoval. Když nadešel jeho čas, přišli si pro něj černý kocour s havranem…
Mates byl pruďas, rád se napil a pak vytvářel konflikty. Rodina ho nesnášela a přátele ho nemuseli. Děti se s ním, jak začaly rozum brát, rozhádaly a on byl důvodem velmi napjatých rodinných vztahů. Těžce jsem to nesla a moje švagrová, jeho žena, ještě hůř. Svého muže nikdy nedokázala opustit. Byl pro ni tím pravým, osudovým, milovala ho, byl prvním mužem v jejím životě – a také, bohužel, tím posledním. Josefka mu nikdy nedokázala být nevěrná. On si to ale vynahrazoval. Nebyla žena, na kterou by to nezkusil.
By\l posedlý duchem
Jeho životní láska byla Blaženka za naší vesnice. Už v mateřské škole se milovali. Jejich láska pokračovala i na základní škole, a dříve, než došlo k většímu sblížení těch dvou duší, Blaženka zemřela. Na přechodu pro chodce ji srazilo auto a ona následkům zranění podlehla. Náš Mates se nikdy s tou ztrátou nesmířil. Navždy svou Blaženku miloval, a to se s ním vleklo celý život. Josefka to musela snášet a žít s tou jeho psychopatickou představou, zplodit a vychovávat jejich děti a nakonec se o mého bratra ve stáří postarat. Nikdy jí za nic nepoděkoval, švagrová byla navždycky, ať dělala cokoliv, ta druhá…
Přinesl si domů smrt
Byl citově chladný a stal se z něho protivný dědek. Abych švagrové pomohla, nastěhovala jsem si je po smrti maminky k sobě do domu. Bylo pro nás všechny velké překvapení, když si jednoho dne, bylo to na podzim, bratr přinesl domů zraněného ptáka. Byl to havran – nebo možná krkavec. Našel ho ležet v parku. Pták byl chytrý a učenlivý. Mates v něm nalezl spřízněnou duši. Celé hodiny si s havranem povídal, a ten nadšeně komunikoval. Až po mnoha letech společného života jsme se všichni dozvěděli, že bratrův nejoblíbenější spisovatel, podotýkám, že jsem Matesa nikdy neviděla číst ani časopis, byl Edgar Allan Poe a jeho věhlasná báseň Havran a povídka Kocour.
. Přišli si pro Matesa
Nebylo divu, že Mates svého domácího mazlíčka pojmenoval Edgar. Poslední dny svého života se upnul na něho. Tu noc, co můj bratr navždy odešel, mě probudilo klepání na okno. Jaké bylo moje překvapení, když tam stáli pospolu – černý kocour a bratrův havran. Kdo ví, odkud ten kocour přiběhl Stáli tam v noci na okně a zírali. Otevřela jsem.. Kocour seskočil na podlahu a pták slétl. Spolu pak kráčeli pomalu a tiše k pokoji Matesa. S podivnou předtuchou jsem našlapovala za nimi. Vyzařovalo z nich cosi ponurého. Na posteli ležel můj bratr – chladný, bledý a bez dechu. Chopila jsem se telefonu. Když se sjeli příbuzní, kocour ani havran už nikde nebyli. Tu noc jsem je viděla naposledy. Zmizeli a nikdy jsem už o nich neslyšela.
Karla (73), Prostějov .
