Jak je možné, že všechny jiné ženy, které byly v kuchyni neschopné, se časem naučily vařit? Jenom já jsem zůstala to největší trdlo.
Je mi padesát dva. Už to samo o sobě je katastrofa, že ve svém věku neumím uvařit pořádné jídlo. Jenže já to až dosud nepotřebovala.
Měla jsem sice jednu vážnou známost, dvanáct let jsme spolu bydleli, ale co se jídla týká, dotyčný se nejraději stravoval mimo domov nebo si objednal pizzu s dovozem. Po rozchodu jsem byla sama. Dítě nemám, tak mě nic nenutilo naučit se vařit.
Naučím se?
Až teď. V létě jsme se s novým přítelem sestěhovali do jednoho bytu. Má dvě děti a občas si je bere na víkend nebo o prázdninách domů. A mě to nějak chytlo, někde jsem četla, že se tomu říká hnízdící syndrom, nebo tak nějak. I když jsem už na děti stará, najednou jsem pocítila mateřskou lásku k jeho dětem.
Najednou mi záleží na takových věcech jako je naleštěná domácnost, strašně s láskou žehlím jeho košile a těším se, až zase přiveze své potomky. Co mi mou vizi dokonalé hospodyňky kazí, je moje totální levorukost v kuchyni.
Přítel se mi přiznal, že ze všech možných a dnes moderních kuchyní, má nejraději tu naši klasickou, českou, poctivou. A jeho děti taky – knedlíky a pečenou kachnu, české buchty, to milují! Mně to na nich je sympatické, ale problém je v tom, že já tu naši českou klasiku neumím uvařit.
To se nedá jíst!
Snažím se, hledám recepty nejlépe i s videonávody, dělám všechno přesně podle předlohy a výsledek je pokaždé úděsný. Guláš je vycmrndlý a světlý, knedlíky svrchu oslizlé, rajská letěla rovnou pod splachovadlo, tak dlouho jsem ji dochucovala, až se to nedalo jíst.
Problém mám i s vývarem. Vyjde mi z něho nějaká polívka s masem, zeleninou a kapáním, ale takovou tu správnou chuť to nemá. Opravdu je nutné dávat do toho kost? Mně se ty kosti dost eklujou.
Hlavně s humorem
A tak bych mohla pokračovat dál… Buchty – těsto prostě nevykynulo. Palačinky – ty docela šly, ale nebyly tenoučké, spíš to byly zarolované omelety. Štěpánská, znojemská, svíčková a další omáčky – to prostě nedám. Abych to řekla kulantně, všechno mám prostě tak nějak bez barvy, bez chuti a bez zápachu.
Přítel to bere zatím s humorem, většinu těch hrůz statečně jí a uklidňuje mě, ať s netrápím, že se to časem určitě naučím a jestli mě to moc nervuje, ať se na to vykašlu a vařím, co mě baví. Ale já vidím, jak mu při každé lžíci lezou oči z důlků. Ale vzdát to nechci.
Naučila se to spousta ostatních, proč bych se to neměla naučit taky? A tak si ve chvílích samoty představuji, jak jednoho krásného nedělního dne servíruju na oběd poctivý hovězí vývar, skvostnou svíčkovou s brusinkami a nadýchanými knedlíky a jako dezert lahodný borůvkový drobenkový koláč. Dokážu to někdy?
Hedvika (52), Praha
