Herečka Jana Paulová (63) vypadá jako spokojené chodící sluníčko. Jenomže toho na sebe nakládá opět příliš mnoho. Zapomíná, že jí přemíra práce před patnácti lety spustila těžkou depresi, kterou léčila antidepresivy. Jak je na tom teď?
Už druhým rokem vstává herečka Jana Paulová (63) skoro každý den v pět ráno, aby byla připravená spolu s kolegy na place na další natáčení nových dílů seriálu Ordinace v růžové zahradě. Do ateliérů v pražské Hostivaři ze samého jižního okraje Prahy, kde bydlí, to má přitom dost daleko. Je v pozici řady českých hereček, které jsou zvyklé na vyšší životní standard, než na jaký jim stačí jejich průměrný důchod, takže je odsouzená pracovat, i když by si dávno dala raději „leháro“ a odjela do své milované Indie. Nebýt manžela, jazzového hudebníka Milana Svobody (67), který neúnavně koncertuje doma i po Evropě, sotva by udržela nákladnou vilu s bazénem a těžko by si mohla nově inscenovat svůj režijní debut v Divadle Kalich, hru Lady Oskar, kde hraje hlavní roli. Štěstí, že Jana dnes hraje pouze v komediích. Přesto jí opět hrozí přepracovanost a s ní deprese. Herečka před pár lety přestala brát antidepresiva s tím, že už je vyléčená. Nevymstí se jí to? Bývá to totiž skoro vždycky sázka do loterie.
Je Ordinace výhra?
Angažmá v Ordinaci je výhrou i pastí. Před dvěma a půl lety naskočila do seriálu jako psycholožka Jarmila Kočková. Její role sice nepatří ke stěžejním, ale je oblíbená a scenáristé ji nasazují, když na nějaké dvě postavy přijde partnerská krize, což je často. Angažmá v Ordinaci je pro každého herce finanční výhra. Když produkce vyhlásí konkurz, účastní se ho stovky herců. Od roku 2005, kdy Ordinace běží, už Novu stála přes miliardu, nemalá část z toho připadla hercům, třeba Petr Rychlý jako MUDr. Mázl zbohatl asi o 15 milionů korun! Paulová na tom tak skvěle nebude, ale zjevně netouží po milio- nech. Stačí jí, když bude mít finance na cestování. V Indii už dlouho nebyla, přestože tu ve státě Ándhrapradéš založila a spoluprovozovala internátní školu pro sirotky a domov pro přestárlé. Na místě dlouho žila i její starší dcera, klavíristka Adéla (32), a Jana dlouho uvažovala, že se do Indie přestěhuje nastálo.
Co už dlouho čeká od svých dcer?
Mladší dcera, překladatelka Anežka Svobodová (30), žije ve francouzském Štrasburku s francouzským přítelem a do Česka za mámou jezdí jen občas. Obě dcery vědí, že maminku by potěšilo vnouče, ale ani jedna ještě nezabodovala. Anežka svou matku zásobuje překlady francouzských her, které potom Kalich může uvádět s předstihem před konkurencí. Čekání na vnuky si Jana kompenzuje mazlením se psy, bišonkem a retrívrem, což je sice hezká, ale slabší náhrada. „Já to mám s holkami tak, že když se do někoho zamilují, tak se do něj zamiluji taky, protože to s nimi prožívám. Pak je mi většinou líto, když se zase odmilují,“ komentuje život svých dcer Paulová s tím, že neexistuje, aby jim snad nějakého přítele vymlouvala. Sama vzpomíná, jak její maminka byla tvrdě proti, když si po krátké známosti brala jazzového muzikanta Milana Svobodu, se kterým je dnes již přes čtyřicet let.
Proč s ní manžel nikam nejezdí?
Je prý dost důvodů, proč s Milanem nejezdí do ciziny společně. Jazzman se dost nacestuje se svým Quartetem a tak má mnohem radši ubytování v solidním hotelu s koupelnou, nikoli v polorozpadlých chýších na rohoži, jak to má naopak ráda jeho manželka. Další důvod proč nejezdí spolu je ten, že když je jeden z nich pryč, musí někdo zůstat doma a hlídat psy a vilu, v níž má hudebník draze vybavené nahrávací studio. V roce 2010 spolu absolvovali cestu do africké Keni, která prověřila jejich vztah a v případě Svobody i psychickou odolnost. Džíp je zavezl do oblasti zamořené malárií, aby tam Jana zjistila, že antimalarika zapomněla doma. Vyfasovali píšťalky, aby mohli v případě napadení šelmou pískat o pomoc, a v buši pod stanem strávili pár pěkných dní, vyplněných obavami o život. Od té doby jezdí Jana do rizikových zemí raději sama a Milan si zatím doma brnká na klavír.
Cesta do temnoty a jak z ní ven?
Na přelomu milénia hrála Jana samé velké divadelní role, ale udělala tu chybu, že si je připustila až moc k tělu. „Hrála jsem až na dřeň velké a těžké psychologické role. Od rána jsem se dostávala do deprese a tu hrůzu, kterou jsem ze světa nasála, jsem večer divákům předhazovala,“ vzpomíná herečka. Když už nemohla dál, šla k psychiatrovi, který konstatoval endogenní depresi a předepsal léky. Ještě větší význam měla pro Janu cesta do Himálaje a návštěva buddhistické svatyně. „Všude byla tma, hořely tam svíce, troubilo se na dlouhé mušle a zpívaly se mantry. Najednou jsem pocítila absolutní štěstí a klid. Byl to úžasný stav a já zjistila, že trval pět hodin,“ vzpomíná. Dnes se do tohoto stavu dokáže uvést vědomě, tak doufejme, že ji tato duševní hygiena bude fungovat i nadále.
