Když jsem šla na hřbitov za zemřelou tetou, potkala jsem u jejího náhrobku sympatického muže. Nějakou dobu jsme se scházeli, než jsem odhalila děsivou pravdu.
Mirka jsem potkala jednoho slunečného odpoledne na hřbitově. Chodila jsem tam na hrob své tetě, která před časem zemřela na rakovinu. Zrovna jsem stála nad náhrobkem a ptala jsem se: „Proč? Proč zrovna ty? Tolik mi chybíš. Kéž bys tu mohla být se mnou!“
Netušila jsem, že kousek ode mě stojí mladý muž, který mě celou dobu sledoval. Jako bychom se znali roky, přistoupil ke mně a zeptal se: „Za kým sem chodíš?“ Odpověděla jsem, že za tetou.
„Smrt je součást našich životů. Nemá smysl nad tím brečet. Musíš v sobě najít smíření a dopřát tetě klid,“ promluvil na mě s pokorou. Velmi mě zaujal. Ze hřbitova jsme odcházeli spolu.
Byl tajemný, ale milý
Procházeli jsme se přilehlým lesem a řešili život a smrt. Místy mě z jeho slov mrazilo. „Jsi takový zvláštní. Mám z tebe trochu husí kůži, ale hezky se mi s tebou povídá. Mohli bychom se vidět i zítra?“ zeptala jsem se s patřičnými rozpaky.
„Budu rád. Sejdeme se zase u hřbitova. Bydlím kousek. Až tu budeš, přijdu,“ oznámil mi. Nechtěl se domluvit na přesném čase. Přišlo mi to podivné, ale svým způsobem velmi originální.
Chtěl být se mnou o samotě
Další den jsem přišla na hřbitov kolem páté hodiny. Stála jsem u vchodu, ale Mirek nikde. Šla jsem zatím za tetou. Přišel za pár minut. Co mě zarazilo jako první, bylo, že na sobě měl stejné oblečení jako předchozí den.
Nic mi do toho nebylo, ale překvapil mě tím. Pozvala jsem ho na kávu do místní kavárny, ale odmítl. „Nerad chodím mezi lidi. Pojďme zase do lesa.“ Nebyla jsem proti.
Nešel mi z hlavy
Strávili jsme spolu další tři hodiny. Pak se zničehonic rozloučil, že už musí jít. Nestihla jsem si na něj vzít ani telefon. Věděla jsem jen, jak se jmenuje. Vrtalo mi to celé hlavou. Mirek nikdy nemluvil o svém současném životě, pořád hovořil v minulém čase. Celý večer jsem nad tím přemýšlela.
Nikoho neviděla!
Další den jsem šla znovu na hřbitov. Opět jsme se setkali u hrobu mé tety. Rozhodla jsem se, že z něj dostanu něco víc. „Kde vlastně bydlíš?“ Mirek ukázal směrem za jeden hrob. „Myslíš v tom domě, co je za zdmi hřbitova?“ zeptala jsem se. Rukou mi ukázal, abych ho následovala.
Vtom nás vyrušila moje matka, která šla tetě, své sestře, zapálit svíčku. Pozdravili jsme se a pak jsem jí řekla: „Mami, tohle je Mirek.“ Matka se na mě dívala jako na blázna. „Koho mi představuješ? Vždyť tu nikdo není.“ Potom zamířila ke hrobu.
Mluvila jsem s duchem?
Mirek tam mlčky stál a nic neříkal. „Co to má jako znamenat?“ zeptala jsem se spíš sama sebe. Obešla jsem Mirka a vydala se směrem, kterým předtím ukazoval. Došla jsem k hrobu, kde jsem na desce zahlédla jméno Mirek Novák. Byla tam i fotografie. Vypadal jako Mirek. Když jsem se otočila, už tam nebyl. Poté jsem ho už nikdy neviděla.
Karolína T. (43), Brno
