Procházky ve skalách mi zachránily život

Už mi prý zbývalo jen pár týdnů života. Uchýlila jsem se na chaloupku, chodila na procházky a sbírala kamínky. Najednou se můj stav zlepšil.

Když jsem se tu strašnou zprávu dozvěděla, měla jsem chuť skoncovat se životem. Lékaři měli jasno, neměla jsem žádnou šanci. Když mě přešla první chvíle zoufalství, rozhodla jsem se odjet z města. Uchýlit se na svou chaloupku, kterou mám poblíž pískovcových skal. Budu si tam užívat zahrádky a chodit na procházky. Milovala jsem ty cestičky ve skalách a potůčky podél nich. Chystala jsem se navštívit všechna svá oblíbená místa. Prvním, kam moje nohy směřovaly, byla jeskyně. Je pravda, že to byl pro mě téměř nadlidský výkon se k ní vydrápat, ale v té jeskyňce jsem potkala v dobách svého mládí manžela. Prožili jsme spolu dlouhý a pěkný život. Kraj jsme milovali a pořídili si v něm chaloupku. Svou jeskyňku jsme pravidelně navštěvovali. Byla to taková svatyně naší lásky.

Byla to naše jeskyně

Když jsem se do jeskyně vydrápala, zapálila jsem svíčku – za svého manžela, který mě už opustil.
A sdělila mu touto cestou, že se za ním chystám. Pak mě to napadlo. Nasbírat si kamínky, které tam byly. Věděla jsem, že v sobě už nenajdu sílu znovu absolvovat ten krkolomný výstup, a tak jsem si toužila něco odnést. Být s místem spojena alespoň tím pískovcem. Naplnila jsem kameny celou tašku a s tím závažím pajdala zpátky. Dolů to bylo samozřejmě mnohem náročnější. Domů jsem se vrátila celá schvácená. Ani nevím jak, usnula jsem v křesle. Po dlouhé době jsem spala tvrdě a necítila žádnou bolest. Kolena ani záda nebolely, ačkoliv jsem běžně nemohla bolestí spát. Dokonce se mi lépe dýchalo. Užívala jsem si toho pocitu, který jsem už neznala. Říkala jsem si, že to bude jen takové ticho před bouří. Tělo dostalo z výstupu šok a ráno problémy udeří zase v plné síle.

Zachránil mě zázrak

Ráno jsem si udělala kávu, posadila se na terasu a začala z tašky vytahovat kameny a kamínky různých velikostí i tvarů. S každým, jsem se polaskala. Hrála jsem si s nimi jako malé děcko. Stavěla jsem hotové kamenné město. Tak jsem se zaujala touto činností, že jsem načapala sama sebe, jak si při tom zpívám. Tak mi bylo krásně na duši. Se smrtí jsem se smířila a cítila se spokojená. A takto jsem si dokázala s kameny hrát každý den. A zpívala si u toho. Nejprve jen tak tiše, bázlivě, za několik týdnů jsem ale už pěla z plných plic. A bylo mi jedno, že se kolemjdoucí zastavují a sousedé si myslí, že jsem se zbláznila. Užívala jsem si každou minutu života. A vůbec mi nepřipadalo divné, že se den po dni cítím lépe. Po několika měsících jsem nasedla do auta dcery a jela zpátky do města. Měla jsem absolvovat kontrolní lékařská vyšetření. Byla jsem smířená s osudem. S dobrou náladou a veselou myslí jsem nastoupila před lékaře. A ti se nestačili divit. Mysleli si, že jim selhaly přístroje nebo se zaměnily výsledky. Ortel byl ale nakonec jasný. Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že smrt byla zažehnána.

Eva (72), Děčín.

reklama
reklama

Komentáře