Našla jsem ji v maminčině šatní skříni na starém kabátě. Nebyla jen zvěstí o úmrtí v rodině. Jak si ji někdo navlékl, někdo z rodiny zemřel.
Ten odér vanoucí ze šatníků mojí maminky jsem měla ráda. Cítila jsem v nose silné pošimrání od kožešin, které se mísilo se slabším pachem plstěných kabátů. „Mami, koho je ten velký černý kabát, vždyť takový ty nenosíš?“ ptala jsem se, když jsem poprvé spatřila kabát, do kterého by se navlékl obr.
„Ten mám po babičce. Máš pravdu, ten nosit nikdy nebudu, je to sice památka, ale zabírá ve skříni moc místa. Vyhodím ho,“ pravila maminka a kabát ze skříně vyndala.
Nosí smutek
Chtěla ho hodit na postel, ale ještě prohledala kapsy. „A heleďme se, černá smuteční páska!“ zvolala. „Víš k čemu je?“ Poslouchala jsem s otevřenou pusou. „Takže ji nosí lidé, kterým někdo zemřel, aby ostatní viděli, že drží smutek?“ Maminka si pásku navlékla na pravou ruku a chvíli si ji upravovala.
Pak pásku odložila do horního regálu skříně. Večer zazvonil mamince mobil. Volali z nemocnice, že zemřel náš děda. Ležel tam se zápalem plic už týden. Ačkoli se zdálo, že se uzdravuje, náhle zesnul. Maminka plakala a my také.
Byla to náhoda?
Uběhlo čtrnáct dní. Ten večer jsem otevřela máminu šatní skříň a vzala si černou smuteční pásku. Ráno druhého dne jsem si ji nasadila na ruku. Chtěla jsem, aby mě ve škole litovali a brali v úvahu, že držím smutek za dědečka.
Aby moje truchlení brala v potaz naše obávaná třídní, která nás měla na matematiku. Chodila jsem do osmé třídy a snažila se mít co nejlepší vysvědčení. Každému jsem musela vysvětlovat, že mi zemřel příbuzný a truchlím.
Když jsem přišla domů, viděla jsem, že se něco stalo. Zemřela náhle moje psí královna – teriérka Suzan! Byla jsem šokovaná. Zbytek dne jsem probrečela. Suzan byla fenkou k pomilování. Pomyslela jsem si, že jsem si černou smuteční pásku nasadila v ten den, než Suzan pošla.
Maminka si ji také nasadila v den, kdy zemřel děda. Napadla mě souvislost, ale byla to zřejmě jen náhoda. Děda byl už starý a nemocný a teriérce bylo deset let, byla v psím důchodu. Hrála jsem si s černou páskou a přemýšlela.
Pak jsem vzala svoji panenku Šárku, hlavičku a tělíčko s končetinami měla z porcelánové hmoty. Nasadila jsem ji pásku na ruku a několikrát ji obtočila, aby na ručce dobře držela. Pak jsem se propadla do snu.
Nešetřila ani pannu
V noci mě probudila rána. Vyskočila jsem z postele a rozsvítila lampu. Na zemi ležela moje panenka Šárka. Byla bez hlavy. Ta se odkutálela daleko od místa dopadu a byla prasklá od zlatých kadeří přes celý obličej až k bradě. Chyběla jedna ruka, do které jsem náhodou kopla bosou nohou.
Byla to ta ruka, na které byla obtočena černá páska. Řekla jsem si, že tohle už nemůže být náhoda. Vzala jsem černou pásku do ruky, jako bych se dotýkala štíra s namířeným jedovatým bodcem a odnesla ji na chodbu do šatní skříně, do úplně vrchního regálu, a tam na úplné dno krabice.
Od té doby běží život naší rodiny v poklidném tempu. Černá páska spočívá ve skříni, mezi kožešinovými čapkami a maminčiným slamákem.
Táňa (56), Zlín
