Pronásledoval mě rytíř v brnění

V době, kdy jsem na fakultě studovala historii, jsem si o prázdninách přivydělávala jako průvodkyně a kastelánka. Jedno léto na hradě se mi ale hluboce vrylo do paměti.

Bylo mi dvacet dva let a už druhým rokem jsem měla brigádu coby průvodkyně na jednom malém hradu na jihu Moravy. Moc mě to bavilo. Jednak proto, že jsem historii a legendy, které se k ní vztahovaly, zbožňovala už odmalička, a jednak proto, že jsem byla ráda v kontaktu s lidmi.

Už jsem se nemohla dočkat, až budu výletníkům opět vyprávět různé starodávné příběhy a zahrnovat je zajímavými informacemi.

Prázdniny na hradě

„Mějte se tu moc hezky. Za dva měsíce jsem zpátky,“ loučila jsem se s rodiči a nasedala do auta ke strýci, který se nabídl, že mě na hrad odveze. Stejně jako loni, i letos jsem měla v úmyslu na hradě spát.

S kamarádkou Monikou jsme dostaly k užívání jednu malou místnost, kde kromě dvou postelí byla jen jedna skříň a malý stolek se židlí. Nám to ale nevadilo. Bez tak jsme tam jen spaly. „Ahoj Mončo,“ zamávala jsem na kamarádku.

Přiběhla k autu a popadla mou tašku. Se strejdou jsem se rychle rozloučila a společně s Monikou jsme se vydaly do našeho kutlochu.

To místo mě fascinovalo

„Půjdeš dneska na obhlídku ty, nebo já?“ zeptala se mě Monika po večeři, když jsme se procházely kolem hradu. Pomalu se začínalo stmívat. „Klidně to dneska vezmu,“ řekla jsem. Procházet se potemnělým prázdným hradem mi připadalo děsně vzrušující.

Pokaždé jsem popustila uzdu svojí fantazii a představovala si, co všechno se v tamních chodbách v minulosti asi odehrálo. Kolem desáté večer jsem si oblékla tepláky a teplý svetr a šla jsem zkontrolovat, jestli je všude zamčeno.

Spát se mi ještě nechtělo, a tak jsem se vydala do útrob hradu. Ráda jsem si prohlížela portréty panovníků i dalších členů rodiny. Čas uběhl jako voda. Ani jsem se nenadála a hradní hodiny začaly odbíjet půlnoc. Byl nejvyšší čas, vrátit se do pokoje.

Hrůzou jsem ani nedýchala

Kráčela jsem potemnělou chodbou a najednou jsem za sebou uslyšela těžké kroky. Potřásla jsem hlavou a usmála jsem se. „Klid, Bětko. Nikdo jiný tu není.“ Kroky se však vzápětí ozvaly znovu.

Zamrazilo mě v zádech. Sáhla jsem do kapsy pro mobil. Signál, který tu běžně bývá, byl ten tam. Alespoň jsem si rozsvíceným displejem posvítila na stěny chodby. Nikdo tam nebyl. Přidala jsem do kroku, abych byla co nejrychleji v pokoji.

Zahnula jsem za roh. Dunivé kroky se ozvaly znovu. Navíc jsem uslyšela zvuk, který připomínal o sebe narážející rytířské brnění. Krev mi tuhla v žilách.

Dodnes tápu

Pomalu jsem se otočila. Na podlahu pár metrů přede mnou dopadal stín rytíře. Slyšela jsem, jak někdo zhluboka oddechuje. Nikdo jiný, kromě mě, na chodbě ale nebyl. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala jako o život do naší ložnice.

Teprve, když jsem za sebou zavřela dveře, cítila jsem se jakž takž v bezpečí. Monice jsem o své noční příhodě nic neřekla, stejně by mi nevěřila. Druhý den jsem však v té samé chodbě narazila na postavu rytíře ve zbroji, která tam v noci nebyla.

Dodnes se můžu pouze domnívat, co se tu osudnou noc na hradě vlastně stalo…

Bětka O. (38), severní Morava

reklama
reklama