V životě existují věci, o kterých se dá rozhodovat jen v určité době. Jakmile si člověk vybere jednu možnost, té druhé musí dát navždy sbohem.

Patřím k ženám, které nemají děti. Nikdy nebudu mít tedy ani vnoučata. Dnes ve stáří jsem s tím vyrovnaná, ale byly doby, kdy jsem měla pochybnosti a trápilo mě to.

Mysleli si, že dítě mít nemůžeme

Většina žen vidí v mateřství své hlavní životní poslání. Ty, které se na tuto roli dívají jinak, nemusí být ale jen kariéristky. Já jsem se vždycky cítila nesvá, když jsem si představila, jak mám odpovědnost za něčí život až do jeho dospělosti. Kdykoliv jsem někomu v mládí říkala, že nechci mít děti, označil mě za sobce nebo nevyzrálou osobnost. To neznamenalo, že bych chtěla prožít život sama. Našla jsem si muže, který na rodině také netrval. Prožívali jsme spolu spoustu zajímavých věcí. Nepříjemné situace nastávaly tehdy, když na nás příbuzní a kamarádi vyzvídali, kdy si konečně pořídíme miminko. Nějak jsme se přímé odpovědi vždycky vyhnuli, až si na to, že jsme bezdětným manželstvím, lidé prostě zvykli. Většinou si mysleli, že vlastní dítě mít nemůžeme a adoptovat cizí nechceme. Musím ale přiznat, že mi občas bylo trochu úzko, zejména na návštěvách u přátel nebo na křtinách jejich dětí.

Viděla jsem špatné příklady

V době dospívání jsem si občas představovala, jak mám vlastní děti, hraji si s nimi někde na louce nebo na pláži u rybníka, vidím je, jak jdou poprvé do školy, slavím s nimi Vánoce. Viděla jsem je jako slušné, krásné, dobře vychované potomky, kteří vyrostou v úspěšné a šťastné lidi. Pak jsem ale v rychlém sledu zažila, že mít děti znamená i riskovat velké trápení. Jedna paní z naší ulice přišla o osmiletého syna, když ho srazilo nákladní auto. Zhroutila se z toho a už nikdy se nevzpamatovala; nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Moje sestřenice se zase chytla špatné party, začala brát drogy a v šestnácti utekla z domova. Viděla jsem, jak teta a strýček trpí. Asi tenkrát ve mně uzrály pochybnosti, které se postupně změnily v jistotu. Nikdy jsem si navíc moc nevěřila a ani v době, kdy se moje kamarádky vdávaly a rodily jedna za druhou, jsem se necítila na to, že bych úlohu matky zvládla.

Mohlo se to stát

S manželem jsme si na život ve dvou zvykli. Asi je pravdou, že lidé se často jako k náhradě upnou k nějakým domácím mazlíčkům. V tomhle směru u nás bylo vždycky živo: psi, kočky, morčata, akvarijní rybičky. Pořád jsme také měli nějaký program, nikdy jsme se spolu nenudili. Nejtěžší chvíle jsem asi prožívala v době kolem pětatřiceti let. Cítila jsem, že pokud bych změnila názor a dítě chtěla, je ten nejvyšší čas. Právě v té době se po mnohaletém snažení narodila vytoužená holčička mojí nejlepší kamarádce. Při pohledu na to krásné děťátko jsem najednou pocítila touhu uspávat miminko v kočárku a užít si naplno mateřské radosti i starosti. Přiznám se, že jsem kvůli tomu i vysadila antikoncepci. Do jiného stavu jsem ale nepřišla a to mě po pár měsících přesvědčilo, že to tak má být.

Sny, které končí slzami

Vím, že žen jako jsem já, je víc. U dnešních mladých žen je to možná i trochu dané dobou a stylem života. Já jsem prožívala mládí v době, kdy byly běžné dvacetileté nevěsty a matky. Mně už je přes padesát a je mi jasné, že šanci stát se matkou jsem propásla. Žiji pořád s mužem, kterého jsem si vybrala a jsem spokojená. O některé věci v životě jsem přišla: nikdy neuvidím svatbu své dcery a nikdo se o mě nepostará, až budu stará. Ve svém okolí ale vidím, že tyhle v věci stejně vždy nefungují. Myslím si, že každý má právo vybrat si, jak svůj život prožít. Občas se mi ale zdá, že mám dceru nebo syna a slyším od nich to slovo „mámo“. Probouzím se pak se slzami v očích, ale vždy to za chvíli přejde.

Olga K. (52), Opava