Byli jsme taková ta průměrná česká rodina s bytem na hypotéku, ojetým autem, průměrnými příjmy se dvěma syny, do kterých se vešel pekáč buchet každý den.
Když mrzlo, až praštilo, tak jsem nikdy příliš nadšená nebyla, protože jsem otáčela v ruce každou korunu. Takováto zima se totiž umí pěkně prodražit. To mírnější paní Zima mi byla podstatně příjemnější. Žádné velké mrazy a kohoutky radiátorů jen lehce za polovinou, to byla zima podle mého gusta. Na lyže si přeci každý může zajet na hory, pokud o to stojí a má na to, ale to bývávalo… Co bych před pár lety dala za to, kdyby mrzlo, až praštilo!V neděli odpoledne šli naší dva kluci za kamarádem, alespoň to nám sdělili při odchodu. Jendovi bylo jedenáct let a Péťovi o rok více. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se odpoledne mělo proměnit v nejčernější den mého života. Do Silvestra scházely jen dva dny, venku bylo něco okolo nuly. Kluci si potají koupili zakázanou pyrotechniku a rozhodli, že ji půjdou vyzkoušet na plácek za rybníkem. Já jako správná matka, jsem našla krabičky již den před tím schované pod postelí. Nejednalo se o žádné velké třaskaviny, ze kterých bych měla mít strach. Ještě než odcházeli, tak jsem je slyšela přes dveře, jak obtelefonovali své spolužáky a líčili jim, co všechno nakoupili.
Sraz u rybníka za půl hodiny
U rybníka se sešla pěkná partička. Rachejtle vysříleli vcelku rychle a bouchací kuličky také došly. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Kéž by tehdy pokračovali v cestě za kamarádem. Oni se však místo toho začali dohadovat, kdo je větší hrdina až jednoho z nich napadlo, že největším hrdinou bude ten, kdo přejde přes rybník. Bylo by to v pořádku, kdyby pořádně mrzlo. Teploty nepřekračovali mínus 3 stupně Celsia, takže led byl tenký a velmi nebezpečný. První klučina z partičky vstoupil na rybník. Led sice držel vcelku a práskal, varovný to zvuk, který mu nahnal strach. Rozhodl se, že se vrátí. Velmi opatrně našlapoval a měl pocit malého vítězství, když došel na břeh. Bohužel rozhodnutí našeho Jendy, že „srabovi“ dokáže, že je lepší, bylo rozhodnutím, kterým šel do souboje se samotnou smrtí. Bez otálení se vydal do středu rybníka. Když ušel nějakých patnáct metrů od břehu, začalo se opět ozývat praskání ledu, které vzbuzovalo respekt. Během několika dalších vteřin se však led prolomil a Jenda se najednou ocitl ve vodě. Začal křičet: „Pomozte mi, pomozte mi!“ Síly mu začala ubírat ledová voda, které vzdoroval. Na břehu se skupinky kluků zmocnil zmatek a panika.
Jeden z chlapců se přesto okamžitě rozběhl pro pomoc. Ostatním trvalo docela dlouho, než si uvědomili, že by měli volat záchranáře. Až po několika minutách začali vytáčet policii, ale ve zmatku nedokázali rychle a srozumitelně sdělit, co se děje. Mezitím jeden z chlapců stačil doběhnout do obchodu, kde rychle řekl, co se děje. Jeden z nakupujících okamžitě volal hasiče a druhý utíkal s chlapcem k rybníku. Když dobíhali, v zádech už jim houkala auta záchranných sborů. Když doběhli na břeh, Jenda se ještě držel nad vodou, ale už nevydával ani hlásku. Hasiči vyskákali z vozu a v ten moment zmizel Jenda pod hladinou. Záchranný tým se okamžitě na nafukovacím člunu vydal po ledu k místu, kde byl Jenda naposledy spatřen, aby se ho s maximálním nasazením pokusili zachránit.
Na místo, kde se náš chlapec ztratil pod hladinou, se dostali vcelku rychle a začalo jeho hledání pod ledem. Na místě byl i potápěč. Dorazilo i několik starousedlíků, kteří podali informaci, že rybník není příliš hluboký a v nejhlubších místech nedosahuje ani dvou metrů. Zhruba po 30 minutách se Jenda dostal z vody ven. Nedýchal a srdeční činnost nebyla měřitelná. Okamžitě byly zahájeny oživovací pokusy a vrtulníkem byl dopraven na jednotku intenzivní péče. Jeho stav byl kritický. Lékaři stále pokračovali v oživování. Marně. Již se nepodařilo obnovit jeho životní funkce a byla konstatována smrt utonutím…
Prázdnota vás pohlcuje
Zpočátku jste šokováni ze střetu s tvrdou realitou. Chvílemi máte pocit, že jste naprosto paralizováni. Po pár dnech otupíte, jdete jen po povrchu povinností. Mechanicky děláte různá rozhodnutí, zařizuje pohřeb, mluvíte s příbuznými a známými, přijímáte kondolence. Nespíte, ani když si vezmete prášek. Cítíte fyzickou bolest, brní vás ruce, špatně se vám dýchá, máte křeče a přepadají vás chvilkové záchvaty toho nejhlubšího smutku. Nechci už vzpomínat na tu zoufalost a bezmoc, když se takovou tragédii dozvíte. Chci vám jen ještě sdělit, jak je těžké se s tím vyrovnat. Abyste to vůbec byli schopní zvládnout, musíte věřit, že všichni udělali maximum proto, aby žil. Najdete tisíc a jeden důvod, co mohlo být jinak, aby tu stále byl. Pak přijde ta druhá část, kdy je nutné prošetřit, zda někdo něco neporušil. Prošetřují i vás, jako by té bolesti už nebylo dost, ale musí to tak být. Mohu vám jen říci, že i kdyby obvinili samotného papeže, nic vám vaše milované dítě nevrátí zpět… Ať se stane cokoli, nevdechne to znovu život vašemu dítěti.
Vyhledala jsem odbornou pomoc
Po čase jsem byla nucená se svěřit do péče odborníků. Nejdříve jsem si myslela, že to zvládnu za podpory nějakých léků, ale to nestačilo. Začala jsem ještě navštěvovat psychoterapeuta a postupně jsem ze sebe začala snímat to těžké břímě viny a bolest samotnou… S manželem jsme se dohodli, že se pokusíme o další dítě. Během krátké doby jsem byla jako posedlá. Úzkostlivě jsem počítala snad i zmařené minuty svých plodných dnů. Měřila jsem si bazální teplotu, navštěvovala fyzioterapeuta, pila doporučené čaje. Ze strany manželových rodičů a některých přátel jsme se nesetkali na počátku s přílišným pochopením.
Těhotenstvím jsem byla přímo posedlá tak, že jsem zapomínala i na svého druhého syna Péťu. Řešila jsem jen svoji bolest a manžel se jen snažil, aby mi vyhověl a byl doma klid. Celá rodina byla ochromena, nedokázali jsme mezi sebou komunikovat. Vnímala jsem to, ale odmítala jsem to vidět, abych to nemusela řešit. Jediné, co vám neustále běží hlavou, jsou otázky, proč se to stalo právě vám, ale i to, že je to třeba nějaký trest a rýpete se ve své minulosti a otvíráte dávno zapomenuté záležitosti, což vás rozhodně neposílí…
Sundej tu mikinu!
Kluci byli skoro stejně velcí a občas si půjčovali oblečení. Někdy se to obešlo bez problémů, jindy s velkým křikem, kdy si vzájemně vyčítali, kdy který zničil tomu druhému jeho nejoblíbenější oblečení. Jednou jsem přišla domů a strašně jsem se rozkřičela na Péťu: „Sundej tu mikinu, ta není tvoje!“ Ten se však bránil. „Mami, ta je moje, to Jenda si ji stále půjčoval.“ Sundal si ji, hodil ji po mně a utekl do pokoje a zabarikádoval se tam. Až teprve teď mi došlo, jak moc ubližuji svému synovi. Uvědomila jsem si, že jsme ho v tom i s manželem nechali samotného. Vůbec mi nedocházelo, že jeho samota v pokoji, kde do té doby byl s bráchou, musí být nesnesitelná.
Až v tento moment mi došlo, že zase musíme fungovat jako rodina, ale i to, že Jendu nenahradím jiným dítětem… a to byl konečně ten správný zlom, kdy jsme se zase začali chovat jako rodina. Začali jsme se vyrovnávat s tím, že jsme jen tři. Stále ještě přicházejí okamžiky, kdy vás zaplaví smutek a lítost, ale to je proto, že jsme ho tolik milovali. Jsem už dokonce i ráda, když Péťu vidím v tričku, které nosíval Jenda. Stále se pokoušíme o miminko, ale ne proto, že bychom chtěli zaplnit místo, ale proto, že prostě ještě chceme mít jedno dítě. Dnes se utišuji již jen tím, že Jenda by byl jistě dobrý syn, ale i tím, že by byl pyšný na to, jaká jsme rodina.
.
