Naše vesnička byla najednou vzhůru nohama, tohle se nemělo stát, ale stalo. Vlastně ani nevíme, proč si synovec Petr pořídil pistoli. A proč ji použil.

Petr se k nám přistěhoval, když mu bylo deset let a jeho rodiče nepřežili hromadnou havárii. Měla jsem sestru Marii moc ráda a když si vzala Romana, zapadl do naší velké rodiny skvěle, jako by s námi žil odjakživa.

Vlastně jsme ho znali od mala, kluk ze sousedství. Na Marii si myslel už od patnácti a byla to veliká láska. Pak i veliká svatba. Bydleli hned ve vedlejším domě, tak jsme vlastně byli pořád spolu.

Branku v plotě byla pořád otevřená. A ten osudný den, který vzal Petrovi rodiče, se vydali na nákupy za hranice. Syna nechali u nás a už u nás zůstal.

Bránil sestru jako rytíř

Smrt rodičů Petra dost silně zasáhla, dlouho byl zamlklý, ale zdálo se, že se s tím pomalu vyrovnává. Především díky tomu, že si zamiloval naši dceru Blanku, které říkal ségra. Úplně k ní přilnul. A jako bratr se o ni také staral, Blanka je o tři roky mladší.

Z nastupujícího puberťáka se stal rytíř. Bylo to dojemné, Blanku těšilo, že má bratra, který je tak trochu frajírek, ale vždycky ji ochrání. Kluci, kteří Blance nadbíhali měli z Petra vítr. Ale nakonec přece jen jeden z chlapců přísnému oku unikl a Petr pochopil, že Blanka Martina opravdu miluje.

Byl to kouzelný pár a plánovali, že se jedno vezmou. A Petr Blance tu lásku a štěstí přál. Netušila jsem, že tu svoji ochranářskou lásku bude brát Petr až tak vážně.

Osudné narozeniny

Blanka slavila s přáteli své osmnáctiny. Večírek s kamarády se konal na naší zahradě. My jsme se s manželem drželi raději stranou, už kvůli muzice, kterou mladí milují a my tyhle věci nějak nemusíme.

To asi pochopíte, ty děti mají svůj svět, kam už nepatříme i když nás mají opravdu rády. Jejich večírek probíhal v poklidu, z domu jsem slyšela výbuchy smíchu a pak Blanka volala: „Mami, tati, pojďte mezi nás!“

To dítě už nebylo dítě, a moc nás potěšilo, že si o svých narozeninách chce prožívat ty chvíle i s rodiči. Její kamarád Michal náš příchod náš komentoval slovy: „Tyhle fláky přece znáte, že jo?“ a pustil Abbu.

Znali jsme ty fláky, chvilku poseděli, zasmáli se několika vtípkům a pak jsme se vytratili. Tady někde začal tragický příběh, který změnil život nejen nám, ale celé vesnici. Možná, kdybychom zůstali déle, nic by se nemuselo stát. To si vyčítám, když myslím na Petra.

Nepochopitelné výstřely

Bylo po půlnoci, když se ozval před domem výstřel. Byla jsem hned na nohách, mám docela lehké spaní, zatímco manžel se teprve probouzel.

„Slyšel jsi to?“ ptala jsem se. Promnul si oči a řekl, že to bude rána z výfuku, to se přece občas stává. „To byla jiná rána,“ odpověděla jsem mu nejistě. „Prosím tě, kdo by tady asi tak střílel?“ odbyl mě manžel a otočil se, že bude zase spát.

Ale v domě se ozývaly dost hlasité hlasy, nějaká hádka. A zaslechla jsem pláč. Manžel už byl také na nohou a tak se podíval z okna. U kapličky před naším domem stál hlouček mladých lidí, kteří slavili s Blankou její narozeniny. „Něco se tam stalo,“ hlásil od okna. To už ale k nám přiběhla ubrečená Blanka. „Mami, Péťa střelil Martina do hlavy!“

Nikdo neví proč

Petr klečel u Martina a pořád opakoval, že je mu to líto. Pak přijela policie a záchranka. Odvezli Petra i Martina. „Po půlnoci pod vlivem alkoholu poté, co viděl, jak se poškozený, který chodí s jeho sestrou, objímá s jinou dívkou, si odešel pro pistoli, kterou nabil a vzal si ji zpět do průjezdu.

Tam nejprve mířil poškozenému na hlavu a pak vystřelil. Střela zasáhla mladého muže pod levou nosní dírku a pronikla do dutiny lební. Došlo k poranění mozku a bez poskytnuté rychlé lékařské pomoci a urgentní operaci by došlo ke smrti,“ konstatoval v obžalobě státní zástupce.

To už jsme u soudu. Petr byl z toho všeho naprosto zničený, seděl tam s hlavou svěšenou, celý bledý. Vypadalo to, že je smířený s dost vysokým trestem, který ho nejspíš čeká. Říkala jsem si, jak to ten chlapec ve vězení vydrží.

Jak se to stalo

„Vypil jsem jen pár panáků,“ vysvětloval Petr u soudu. „Pak už mám jenom záblesky a mlhu. Pamatuji si, jak sedíme na zahradě a vzpomínám si, že jsem najednou viděl přítele mé sestry a tu holku opřenou o kapličku.

Vůbec nevím, co mě to napadlo vytahovat pistoli a šermovat s ní. Pak vyšla rána a já si pamatuji, jak poškozený leží na zemi. Přiběhli ostatní, sestra i rodiče a zavolali záchranku.“ Romana, nejlepší kamarádka Blanky, vypověděla, co se stalo.

„S Martinem jsme si povídali u kapličky, protože si myslel, že ho chci odloudit Blance. Napřed jsme se chvíli hádali, pak jsme se udobřili a on mě obejmul. V tu chvíli se objevil Petr. Měl v ruce pistoli a mířil na Martina. Pak mu pistolí mával před obličejem a křičel, že tohle jeho setře dělat nebude. Pak vyšla rána.“

Kdo ví, co bude

Soud s Petrem ještě neskočil, ale všem se nám změnil život. Martin zranění přežil a zotavuje se. Blanka je zamlklá a já vím proč se ta veselá holka takhle trápí. Neví, jak to bude s Martinem dál, zda se ti dva nakonec nerozejdou.

„Co bude dál, mami?“ zeptala se mě. Co jsem asi měla odpovědět. „Budete mít s Martinem kupu dětí a na tuhle věc nakonec zapomenete.“ Podívala se mi zpříma do očí. „A až se Petr vrátí?“

Radana (50), západní Čechy