V kritických situacích se můžeme dostat na místa, o kterých jsme nevěděli, že existují!
Byla jsem ten den hodně rozrušená. V práci jsem musela řešit konflikt s kolegyní a pak se mi ozval bývalý manžel a chtěl řešit nějaké věci. Abych se uklidnila, rozhodla jsem se, že tentokrát půjdu domů pěšky. Ukázalo se to jako špatné rozhodnutí. Hlavu jsem měla rozbouřenou různými myšlenkami a tak jsem nedávala pozor. Vstoupila jsem do silnice ve chvíli, kdy tam projíždělo auto. Stačila jsem si to ještě s hrůzou uvědomit. Pak už následovala tma.
To město vypadalo jako cizí
Probrala jsem se až v nemocnici. Vzpomněla jsem si na ten náraz auta. Kupodivu mě nic nebolelo. Ležela jsem sice v pokoji na lůžku, ale oblečení jsem měla normální. Divné bylo, že jsem ho vůbec neznala. Takové šaty jsem nikdy neměla. Připadala jsem si hrozně zmatená. Posadila jsem se a potom jsem si i stoupla na zem. Vypadalo to, že mi nic není. Na pokoji jsem byla sama. Chtěla jsem se vydat domů a zavolat dceři nebo synovi. Dcera žila s přítelem v Praze, syn byl pracovně mimo Českou republiku. Nemohla jsem ale najít mobil. Vyšla jsem na chodbu. Stála tam sestřička. Zeptala jsem se jí na to, co se mi vlastně stalo a kde mám své věci. Řekla mi, že se dojde zeptat, ale dlouho se nevracela. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu domů. Vyšla jsem ven na ulici a vůbec jsem to tam nepoznávala. Připadalo mi, že jsem v nějakém cizím městě. Raději jsem se vrátila zpátky do té nemocnice. Tam si mě ale nikdo nevšímal. Najednou jsem byla hrozně unavená a tak jsem si lehla zpátky na své lůžko a usnula jsem.
Nebyla jsem na pokoji sama
Po probuzení jsem zjistila, že už je večer nebo noc. Kupodivu jsem vůbec necítila hlad. V pokoji ale došlo ke změně: měla jsem spolupacientku. Nebyla moc sdílná, řekla mi jen, že měla úraz hlavy a na nic si nepamatuje. Trochu se mi jí pak přece jen podařilo rozmluvit. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Milada. Pak se mi zase chtělo spát. Jak jsem usínala, uvědomila jsem si jednu divnou věc: za celou tu dobu do pokoje nepřišla ani jedna sestřička. Znovu jsem otevřela oči až za bílého dne. Lůžko v druhém koutě pokoje bylo opět prázdné. Milada už tam nebyla. Můj zmatek se tím ještě zvýšil, ale neměla jsem moc sílu to řešit nebo se někoho na něco ptát. Přistoupila jsem k oknu a město tam venku jsem vůbec nepoznávala. Přemýšlela jsem, kam mě to po tom nárazu auta mohli odvézt. A proč se vlastně ještě neobjevil žádný doktor? Ví vůbec někdo, kde jsem? Jak jsem kráčela od okna zpátky k lůžku, zakopla jsem a zatmělo se mi před očima. Znovu jsem ztratila vědomí.
Záhadné setkání po měsíci
První, co jsem zaregistrovala, když jsem znovu otevřela oči, byla tvář mojí dcery.Usmála se na mě a já se pokusila úsměv opětovat. Dcera měla radost, že jsem se konečně probrala. Prý jsem byla skoro dva dny v bezvědomí. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v úplně jiném pokoji než předtím. Postupně jsem se vzpamatovávala a došla jsem k závěru, že v kómatu se mi všechny ty věci předtím jen zdály. To mi potvrdila i dcera, když jsem jí o tom vyprávěla. Myslela jsem si to ještě měsíc. Pak jsem na ulici potkala tu ženu, Miladu. Dívaly jsme se na sebe jako lidé, kteří jsou si povědomí. Odvážila jsem se jí oslovit a zeptala se, jak se jmenuje a jestli nebyla nedávno v nemocnici. Odpověď mě překvapila. Opravdu to byla Milada, ale úraz hlavy měla loni. Nechala jsem jí při tom, že jsme se tehdy možná potkaly. Sama pro sebe si myslím, že v době svého bezvědomí jsem se ocitla v jiném světě. Možná to bylo něco jako čekárna na smrt!
Vladislava K., (51), Pardubice
