Sluchátka v uších vám mohou navždy změnit život. Díky nim můžete snadno přeslechnout výstražné houkání vlaku, když se blíží k přejezdu.
Můj syn je takový ten kluk, který se rád baví a užívá si života, ale vždy až po té, co si splní veškeré své povinnosti. Ve škole sice není tím nejlepším studentem, ale to spíše proto, že říká, že průměrnost ve škole mu dává prostor vyniknout jinde. Někdy byl sice na facku jako každý sedmnáctiletý kluk, ale jeho spolehlivost, odpovědnost a férovost mi vždy říkala, že je to správný kluk. Pokud to bylo jen trochu možné, poslouchal svoji oblíbenou muziku, jak jinak, než ze sluchátek na plné pecky. Ať šel, kam šel či jel na kole, měl v uších sluchátka. A svět mu byl absolutně ukradený.
Prudké brždění nevěstilo nic dobrého
Po dobrém sobotním obědě si každý z nás šel po svých zájmech. Manžel si šel lehnout, já jsem si šla číst do altánku a náš Aleš už měl zase v uších sluchátka a ze dveří ještě zavolal: „Mami, jedu za klukama, přijedu večer.“ Nasedl na kolo a už byl pryč. Sotva jsem se začetla do detektivky, začaly skřípat brzdy pravidelně projíždějící lokálky více než jindy. Snad to nebyl někdo známý, pomyslela jsem si a četla dál. Během deseti minut mi zvonil mobil, volala mi kamarádka, která bydlí kousek od nechráněného přejezdu. „Okamžitě sem poběž, Aleše srazil vlak.“ Vyrazila jsem jako střela, manžel mi doběhl až u kolejí, kterému také volali. Syn už byl v sanitce, byla tam policie a hasiči něco hledali. Lékař nám jen v rychlosti řekl, že stav je sice vážný, ale přežije. Během chvíle jsme se dozvěděli, že hasiči hledají část jeho ruky, o kterou Aleš přišel při nehodě. Oba jsme běželi domů, abychom se za ním vydali do nemocnice.
Vrátil se až za půl roku
Na příjmu nám sdělili, že už ho operují. Služba nás odvedla do místnosti, kde jsme měli čekat, ale upozornili nás, že operace potrvá několik hodin.
Zůstali jsme. Zhruba po pěti hodinách vyšel jeden z operatérů. Říkal, že operace probíhala bez větších komplikací. K našemu překvapení nám sdělil, že amputovanou nohu neměli šanci zachránit. „Ruku myslíte,“ opravila jsem ho. „Ne ruku se nám podařilo zachránit a věříme, že ji organizmus přijme. Bohužel přišel ještě také o nohu pod kolenem.“ Vůbec jsme nevěděli, že mu vlak amputoval dvě končetiny. Aleš je neskutečně vitální, dodával po celou dobu rekonvalescence sílu nám a přitom nám sestřičky říkaly, že občas mu bolestí tekly slzy, když rehabilitoval. Domů se vrátil až po půl roce se slovy: „Do měsíce budu mít protézu a na Vánoce si zapnu i malé knoflíčky u košile. S protézou chodí tak dobře, že ten, kdo to neví, tak to ani nepozná, ale knoflíčky se mu ještě nedaří zapínat. Tak třeba o letošních Vánocích už to vyjde..
