Moje sousedka nedostatkem sebevědomí netrpěla. Pořád se vytahovala, jako bychom my ostatní byli méněcenní. Rozhodla jsem se jí vytrestat. Dostala ode mě milostný dopis!
Neuplynul den, abych si nevyslechla, jak je moje sousedka skvělá, nejhezčí, nejatraktivnější! Chlapi po ní jen šíleli a ženské jí záviděly. Tedy, to tvrdila o sobě ona. My ostatní jsme se tomu jejímu věčnému vychloubání smáli.
Jenže, čeho je moc, toho je příliš. Jednou jsem se trmácela z práce, kde jsem vypomáhala s mytím nádobí. Měla jsem být už dávno v důchodu, ale co bych doma sama asi tak celý den dělala? A tak když hledali vedle v jídelně výpomoc do kuchyně, neváhala jsem a přihlásila se.
Vzali mě všema deseti, kdo by jim tam také za ten mizerný plat v dnešní době asi tak dřel? A že to byla dřina, to tedy ano!
Poslala jsem sousedce dopis
Těžké hrnce, tahání nejrůznějších krabic ze skladu a čištění zeleniny nebo krájení masa…Já ale byla spokojená. Hezky jsem si s ženskými popovídala, najedla se a byla v teple.
Doma jsem už mohla jen odpočívat a těšit se každý večer na nějaký seriál. Tedy, nebýt sousedky, která na mě už číhala u dveří, aby mi ukázala novou kabelku, nový parfém nebo alespoň nové nehty. Měla už jsem toho po krk a rozhodla se, že ji nějak vytrestám.
Pozdě večer zrovna dávali nějakou detektivku, kde hlavní hrdina dostal zfalšovaný dopis. „To je ono! Pošlu té potvůrce milostný dopis! A potom, až se začne vytahovat s tajným ctitelem, se jí vysměji!“ umínila jsem si a hned začala vymýšlet, co jí vlastně napíšu.
S nápadem jsem se svěřila kolegyním v práci, aby mi pomohly něco hezkého sesumírovat. Ony mě ale zpražily: „Co když bude chtít odpovědět? Kam ten dopis pošle?“ Nakonec i tenhle problém jsme vyřešily. Založím si na poště schránku a tam budou chodit případné odpovědi. Nebylo to ani těžké.
Vysmála jsem se jí do očí
Těžší bylo napsat dopis tak, aby mu uvěřila a odepsala. Prolistovala jsem různé knížky, co jsem měla už mnoho let v knihovně, a nakonec jsem byla s výsledkem spokojená. Dopis od tajného ctitele byl věrohodný.
Když jsem ho četla o přestávce holkám z práce, jedna se neubránila slzám. Prý, jak je dojemný! Tak jsem ten dopis poslala a do dvou dnů obdržela odpověď. Samá chlouba od první věty po poslední! Na chodbě už na mě zase číhala.
V ruce držela můj dopis: „Musím vám něco přečíst. Mám ctitele a moc mě miluje!“ Než stačila dopis otevřít, vytáhla jsem z tašky její odpověď, zamávala jsem s ní před jejím udiveným obličejem a řekla jí: „Nesmíte paní všemu věřit.
Ani tomu, že jste tak skvělá, jak si o sobě myslíte!“ Údivem se nezmohla na slovo. Stála před mými dveřmi jako solný sloup. Tak jsem jí je zabouchla před nosem a spojeně si pustila televizi. Od té doby jsem měla klid.
Marie T. (60), Trutnov
