Můj kousek štěstí

Raději jsem vyklidil své ženě pole

Moje Růženka si našla neuvěřitelného koníčka, toulá se po nocích a shání chlapy

Myslel jsem, že mě Růženka miluje, ale to, co provádí, tomu nenasvědčuje. Nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Nakonec jsem to vzdal.

Když jsem si Růženku bral, bylo jí jen sedmnáct let. Ještě nebyla plnoletá, ale přišla se mnou do jiného stavu, a úřady tedy přimhouřily oko. Já byl už více než dospělý, bylo mi padesát pět. Měl jsem radost, že mám mladou a krásnou ženu. Mohl jsem ji zaopatřit a těšil jsem se, že si toho také bude náležitě považovat. Dneska si nejsem jistý, jestli tomu mému předpokladu její chování odpovídá…

Zlaté časy

Dnes jsem už v důchodu, ale býval jsem úředníkem na ministerstvu, a to docela vysokým. A tak jsem měl slušný příjem, měl jsem taky nějaké peníze stranou, dával jsem si pro strýčka Příhodu, člověk má myslet na zadní vrátka. Nějaké riziko to místo s sebou nese, znáte to, lidé vám závidějí a podobně. Ale to není tak důležité. Důležité bylo, že Růženka do práce chodit nemusela, byla doma s Otíkem, starala se o domácnost a o zahrádku před naším řadovým domkem, měl jsem z ní radost a z Otíka taky. Byly to krásné dny, měsíce, roky… Ale práce na zahrádce prý bylo dost a taky uklízet dům, to nebylo jen tak, Růženka mi vysvětlila, že potřebuje k ruce nějakého pomocníka a taky kvůli hlídání… A že by bylo nejlepší, kdyby to byl nějaký mužský, protože já jsem pořád v práci a Otíček nemá mužský vzor, takhle by chlapec vyrůstat neměl, chlap nablízku, to je pro dítě strašně důležité, psali to prý v jednom časopise. A prý už o jednom takovém šikovném chlapci ví.

Zdárný vývoj

Zaradoval jsem se, jak je moje žena iniciativní a jak jí na zdárném vývoji našeho synka záleží. A vzala to ještě důkladněji, vyklidila jeden pokoj, aby Svatopluk, jak se ten mládenec jmenoval, mohl případně přespat, když mu ujede autobus nebo tak něco. A autobus mu ujížděl celkem často. Byl jsem rád, že máme v domě někoho jako ochranku, já už jsem se ne nějaké přetahování s případným zlodějem necítil a doba začínala být všelijaká. Časem jsme měli několik dalších pomocníků, žádný tam nevydržel moc dlouho. A hodil se, i když náš Otík už byl na střední škole.Pak jsem ale už šel do důchodu, tak jsem přece jen mohl pomoci sám. Nastěhoval jsem se do toho pokoje po pomocnících a tam trávil většinu času. Jenomže Růženka se rozhodla, že dožene všechny ty roky, kdy byla v domácnosti a taky si trochu užije. Prý musím pochopit, že teď, když už je Ota z domu, nemá vlastně moc práce a musí se nějak zabavit, nějak tu šeď života  rozsvítit. A jestli prý chci, tak můžu chodit s ní. Tak to mě tedy vůbec nelákalo. Ne že bych nechtěl s Růženkou do společnosti, jsem s ní rád a rád jí udělám radost, ale nemusí u toho být dav lidí. Tak začala chodit sama. Asi po půl roce jsem ale zjistil, že je skoro víc někde ve světě než doma. Stále častěji se vracela až k ránu. A to pak rovnou šla spát, že je utahaná. Po tom půl roce mi také došlo, že už jsme spolu nic intimního neměli hezkých pár měsíců. A co hůř, uvědomil jsem si, že mě ta skutečnost ani moc netrápí. Prostě se mi nechtělo, ležel jsem většinou na gauči a četl knihy o historii, nebo memoáry válečných hrdinů, ty já mám rád… nebo noviny. V poledne mi vždycky vozí z domu s pečovatelskou službou oběd, na to se těším.

Anonym

Tak v takovémhle bludu já jsem žil pár let, co jsem odešel do důchodu. Až jednou mi přišel anonym: „Lojzo, ty starej troubo, stará se ti tahá po nocích se všema chlapama z okolí a ty si jako slepej. Dělej s tím něco, dyť si lidem pro smích!“ To písmo mi přišlo nějaké povědomé, ale autorství dopisu jsem neřešil. Rozhodl jsem se, že si ty údaje z dopisu ověřím, nemohu přece s nějakým obviněním jít za svou manželkou jen na základě nějakého udání. Příští večer, když se Růženka zase tak strojila před zrcadlem, jsem nepozorovaně odešel z domu a vlezl si do našeho vozu, zaparkovaného na rohu ulice. Řekl jsem si, že uvidím, kam Růža jde a pak se za ní nenápadně rozjedu. Byl jsem ovšem překvapen, když, sotva ušla ze vrátek pár kroků, zastavilo u mé ženy auto, myslím, že to byl mercedes, a ona do něj s naprostou samozřejmostí nasedla. Jel jsem za nimi až k baru Zlatý kůň, který je na konci města a má na zdi neonové srdíčko a koně, a tam oba vystoupili. V řidiči jsem poznal Svatopluka, bývalého chlapce, co nám pomáhal s Otíkem. Ten tedy pěkně přibral… Počkal jsem takticky půl hodiny a pak jsem vystoupil. Dveře do Zlatého koně byly zavřené, otevřelo se jen okénko v úrovni očí. A obličej divného tvora se na mě zamračil: „Jen pro členy klubu! Co chcete? Dovnitř? Pro členy, povídám, odchod!““

Už nepátrám

Tak jsem zjistil, že má žena je členem nějakého klubu a já o tom nemám ani ponětí. Něco mi říkalo, že to s tím obviněním v tom anonymním dopise nějak souvisí. Za tři dny, kdy se Růžena chystala ven zase, jsem na to šel od lesa. Jel jsem ke Zlatému koni napřed a tam jsem čekal vedle vchodu v ústraní. Víc si toho nepamatuji. Policejní vyšetřování bylo po čase uzavřené s tím, že mé ublížení na zdraví bylo zaviněné neznámou osobou, či osobami. V nemocnici mě byl navštívit Václav, jeden z našich bývalých „hlídačů“. Řekl mi, že mě zmlátili pasáci a policie to ví, ale oficiálně neví nic. A že mám raději dělat, že taky nevím nic. Je to prý silná mafie. Dneska už jsem raději v domě s pečovatelskou službou, v knihovně tu mají spoustu historických knih, tak si čtu, a občas se za mnou zastaví Otík. Máma se prý má dobře.

Alois (76), střední Čechy

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden