Řekněte si o pomoc

Často vám bývá zatěžko požádat druhé o pomoc? Má to své důvody. Domníváte se totiž, že je to to samé, jako přiznat neschopnost a porážku.

Cítíte se pak na veřejnosti zranitelnější. Vaše tajemství je totiž prozrazeno a hlásá, že se nedokážete postarat sami o sebe. Potřebujete někoho, kdo je silnější, moudřejší, nebo šikovnější. A to je pro vás ponižující. Nejhorší je situace, když jste si s tím, koho žádáte, dost podobní. V takovém případě se cítíte vlastním „škemráním“ nejvíce potupeni. Pokud ale druhého nějak převyšujete, nebudete mít tolik zábran, obrátit se na něj s prosbou.

Ženy se tolik nebojí

Ženy bývají při vyhledávání pomoci, oproti mužům, trochu ve výhodě. Přes veškerou emancipaci se od nich totiž stále ještě neočekává, že budou zdatné jako muži. Zejména při opravách všeho možného, nebo při řešení krizových situací.

Žena proto také svoji žádost o pomoc pravděpodobně nebere jako důkaz své neschopnosti i s průvodními pocity větší zranitelnosti. Ovšem i tady platí, že o skutečně účinnou pomoc si dokáže včas říci jen dostatečně sebevědomý člověk.

A tady je ten kámen úrazu. Pokud žadateli schází sebedůvěra a nedokáže být dostatečně asertivní, má smůlu.

Začít u sebe

Mezi námi je přitom tolik jedinců, pro něž je obtížné požádat o pomoc. Jsou plaší nebo naopak příliš ješitní, trpí depresemi, mají hrůzu z odmítnutí. Přitom stačí někdy vyslovit jen to jediní slůvko „prosím“.

Nebojte se ho. I když to tak nevypadá, vždy se nakonec najde někdo, kdo vám tu pomocnou ruku podá. Žádat o pomoc není vůbec žádná ostuda. Můžete tak pomoci sobě, ale možná i někomu dalšímu. Včetně toho, kdo vám pomohl.

reklama
reklama