Rodina je velký dar

Vždy jsem chodila s chlapci, kteří byli podobně staří jako já. Pak se ale objevil Marek. Mužný, urostlý, jenže o dvacet let starší než já.

Stalo se to před třiceti lety. Dnes by to už nebylo tak zvláštní, ale tehdy, když si dívka něco začala s mužem, který by mohl být jejím otcem, to nebylo podle společenských konvencí.

Byl prostě okouzlující

Narazili jsme na sebe na jednom večírku. Hned jsme se dali do řeči. Marek mi imponoval. Byl milý, galantní, uměl se k ženám chovat. Přesně věděl, co na mě zabírá. Týden po onom večírku jsme šly se spolužačkami ze školy. Před ní stálo auto, nepřehlédnutelný mercedes.

Objevil se u mé školy

„Nechcete někam vzít, slečno?“ usmíval se za otevřeným okýnkem okouzlující muž, kterého jsem před týdnem potkala na večírku. Holky málem pukly závistí. Když mi nabídl odvoz, souhlasila jsem.

„Kde jste se tu vzal?“ ptala jsem se. Odpověděl, že zrovna v ten den byl na onom místě něco zařídit a že to byla jen náhoda, že mě uviděl. Věřila jsem mu. Samozřejmě jsme nejeli hned, kam jsem potřebovala, ale na skleničku, která se protáhla na večeři.

Nechtěl se vázat

S Markem jsme se začali scházet pravidelně. Jezdili jsme na výlety a prožili dva měsíce vášně a lásky. Už jsem se viděla ve svatebních šatech. Marek byl pozorný, milý, materiálně na tom byl velmi dobře.

Viděla jsem, jak mé kamarádky neustále řeší problémy ve vztahu s vrstevníky. Museli šetřit na dovolenou, studia, společnou budoucnost. Marek už měl své jisté. „Miláčku, ale já se nechci vázat,“ usmál se na mě, když jsem nadhodila téma společné budoucnosti. Mrzelo mě to, ale říkala jsem si, že je na něj asi ještě příliš brzy.

Záblesk pochybnosti

Měli jsme právě hodinu managementu. Náš přednášející nám zrovna vyprávěl o pravděpodobnosti. „Uvedu vám příklad. Mám jednoho kamaráda, který má rád statistiky. Za den osloví dvacet nebo třicet žen.

Z toho tak devadesát procent se s ním dá do hlubší konverzace, přičemž jedna nebo dvě se chytí a kouká z toho něco víc.“ Všichni jsme se smáli, jaké statistiky si jeho kamarád vede. V koutku mysli mě však napadlo, že Marek by v takové škatulce mohl být také.

Konečně jsem viděla realitu

Byl to asi čtvrtý měsíc našeho vztahu. Při jedné konverzaci jsme s Markem narazili na jméno právě mého přednášejícího. Vyprávěla jsem mu onu historku se statistikou a on se jen ušklíbl. „Petr nemusí všechno vykládat,“ procedil mezi zuby.

Nechápala jsem. Nebo jsem chápala, o co asi jde, ale nechtěla jsem tomu věřit. „Jak asi myslíš, že bych tě našel?“ pokračoval Marek. Už jsem před pravdou dál nemohla zavírat oči – můj profesor mluvil o Markovi!

Byli to přátelé, a když se Marek na onom večírku dozvěděl, kde studuji, prostě se ho zeptal na rozvrh. Proto pak mohl stát před školou a dělat, že tam je náhodou. V tu chvíli mi bylo jasné, že naše láska nemá budoucnost.

Srovnala jsem si, co je důležité

Skončila jsem to. Probrečela jsem pár nocí, přesněji asi dvě. Marka jsem až tak moc nemilovala. Bylo mi s ním dobře, líbilo se mi, jak mě hýčká, ale naštěstí jsem přece jenom nepřikládala naší budoucnosti takovou váhu. Kdoví, jak bych dopadla. Možná bych byla ženou ve zlaté kleci.

Jsem spokojená

Dnes jsem vdaná, mám dvě děti. A hezké vzpomínky na oněch pár měsíců, kdy jsem si užívala luxus. Sama ale vím, že skutečný luxus je mít milující a fungující rodinu. Proto mě občas napadne, co asi Marek dělá.

Jestli je šťastný a ženatý, nebo skončil sám. Doufám, že ne. Přece jen byl hodný a pozorný, a proto bych mu nic takového nepřála.

Klára S. (47), Mikulov

reklama
reklama

Komentáře