Často jsem si říkala, že k dokonalému štěstí nám chybí už jen trochu peněz navíc. Až jednou jsem otevřela schránku s dopisem, že se mám dostavit k notáři kvůli dědictví po tetě!
Ještě poměrně nedávno jsme byli šťastná rodina. Já, můj manžel Sláva, syn Petr a dcera Radka. Vždycky jsem byla přesvědčená, že mám skvělého manžela a dobře vychované děti a že jediné, co nám chybí k úplné spokojenosti, je o něco víc peněz. Děti už jsou sice velké, vydělávají, takže do rodinného rozpočtu také přispívají, ale všichni máme jenom obyčejná zaměstnání, která z nás boháče neudělají.
Chyběly peníze
Jsem už od mládí snílek. Poměrně často jsem si představovala, co bych udělala, kdybych vyhrála ve sportce. V duchu jsem rozdělovala peníze tak, abych mohla splnit sny Slávkovi, Petrovi i Radce. Sama pro sebe jsem vlastně nic moc nechtěla. Mým snem bylo, aby moji blízcí byli spokojení a zabezpečení. Občas jsem si vsadila, ale samozřejmě jsem nikdy nic nevyhrála. Jednoho dne jsem našla ve schránce oznámení, že na mě na poště čeká doporučené psaní. Trochu ve mně hrklo, nic jsem nečekala. V obálce od advokáta bylo, k mému velkému překvapení, upozornění, že se mám dostavit k vyřízení závěti. Jméno, které stálo na papíře, mi nic neříkalo. Teprve později jsem si vzpomněla, že musí jít o vzdálenou tetu, které jsme říkali „pražská teta“ a kterou jsem nikdy v životě neviděla. Děti a manžel se mnou žertovali, že z nás budou milionáři. Ale shodli jsme se na tom, že když zdědím alespoň jeden prstýnek, budu ráda. Mýlila jsem se. Jako jediná dědička jsem dostala vše, co po tetě zůstalo. Garsonku v Praze s veškerým vybavením plus peníze, které měla na účtě. Vypadalo to, že si splním sen o zabezpečení rodiny. Cestou od právníka jsem koupila šampaňské. Doma jsem vítězoslavně oznámila, co jsem zdědila. Připili jsme si na štěstí a řešili, co dál. Představovala jsem si, že rozhodování bude na mě. Jenže ouha. Manžel začal kázat, co bych si měla nechat a co prodat, aniž by cokoli z dědictví viděl. A děti se přely, komu připadne byt. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu, a navíc podvedená. Tak to ale být nemělo. Vždy jsem si myslela, jak by nás peníze jako rodinu utužily, a teď jsem viděla, jak si kvůli nim vjíždíme do vlasů.
Chtěla jsem vše vrátit zpět
Po třech dnech hádek jsem toho měla tak akorát dost. Oficiálně jsem dědictví nepřijala, a tak jsem ještě pořád mohla couvnout. Bude to vypadat jako naprosté šílenství, ale přesně to jsem udělala. Nechtěla jsem kvůli penězům přijít o rodinu. Ovšem oznámení, že jsem se peněz, bytu i zařízení vzdala, zapůsobilo na mé drahé jako bomba. Manžel na mě ječel, že jsem byla vždycky pitomá. Dcera zase, že je nemůžu mít ráda, když jsem schopna udělat něco takového. Syn za sebou jen práskl dveřmi. Ze dne na den jsem zůstala sama. Sama kvůli penězům, které měli naši rodinu posílit, ale jenom ji rozvrátily.
Kamila (55), Litoměřice
