Když přítel Marek prohlásil, že má pro mě překvapení, byla jsem nadšená. Místo romantiky nás však čekal boj o holý život.
S přítelem jsme na sebe neměli už delší dobu moc času. V práci jsme byli od nevidím do nevidím a ani na víkend se nám příliš nedařilo skloubit plány. Řekla jsem mu, že mě to štve a že bychom si měli dopřát nějakou tu chvilku jen pro sebe. Asi dva týdny nato přišel s tím, že má pro mě romantické překvapení.
Bouřka se přihnala zničehonic
Když nadešel večer s velkým „V“, zavázal mi Marek oči a odvezl kamsi za město. „Určitě se ti to bude líbit, neboj,“ uklidňoval mě cestou. „Za chvilku už tam budeme.“ Vzal mě za ruku a kamsi jsme kráčeli.
Pod nohama jsem cítila štěrk a sem tam hlínu a kamínky, takže jsem odhadovala, že jsme někde poblíž lesa a jdeme po lesní pěšině. Daleko od pravdy jsem nebyla. Marek mě vzal do „našeho“ lesního údolí, kde jsme měli první rande.
Byla jsem nadšená. Všechno bylo parádní, až na počasí, které nám nepřálo. Po hodině začalo slabě poprchávat a po dalších dvaceti minutách se spustil už pořádný liják. Bouřka byla na spadnutí.
Schovali jsme se ve starém altánku
Vzpomněla jsem si na altánek, který tu kdysi býval. „Pojď,“ řekla jsem a vzala Marka za ruku. „Třeba tam ještě pořád stojí. Aspoň se v něm na chvíli schováme.“ Deku i piknikový košík jsme nechali být a rozběhli se směrem k altánku.
Naštěstí tam pořád stál. Zaběhli jsme pod něj a přitulili se k sobě. Marek mě zabalil do své velké mikiny a pevně mě objal. Nakrátko jsem zavřela oči, abych si vychutnala jeho blízkost, a když jsem je opět otevřela, vyděšeně jsem vykřikla.
„Co je?“ zeptal se Marek. Odtáhla jsem se od něj, ale stále jsem ho pevně držela za ruku a druhou ruku natáhla před sebe. „Tam,“ zašeptala jsem, „někdo nás pozoruje.“
Z křoví se vybelhal muž
Marek vytáhl z kapsy mobil a zapnul na něm svítilnu. Prostor před námi se rozzářil. Nikdo tam ale nebyl. „Asi se mi jen něco zdálo,“ řekla jsem a očima rentgenovala nedaleké houští.
Větve se náhle pohnuly. „Haló? Je tam někdo?“ zavolal Marek. Pár vteřin nato se z houští vykulhal umolousanej bezdomovec. Stál asi deset metrů od nás. Byl celý od bahna a v ruce držel sekáček s lucernou. Kolem ruky měl obtočené lano a přes rameno přehozený dlouhý černý pytel.
Rukou jsem si musela zacpat pusu, abych nezačala ječet. Chvíli tam jen tak stál a zíral na nás. Pak se otočil a zmizel v lese.
Řádil v lese vrah?
S Markem jsme na nic nečekali. Vzali jsme nohy na ramena a rozběhli se k autu. „Neměli bychom zavolat na policii?“ zeptala jsem se, když už jsme byli v bezpečí na silnici. „A co bychom jim řekli?“ opáčil Marek.
„Hmm, to máš pravdu,“ řekla jsem nakonec. „Asi to byl jen nějaký blázen.“ Druhý den ráno jsem si na internetu prohlížela poslední aktuality. Při čtení dvou titulků mě zamrazilo. V jednom stálo, že v dotyčném údolí, kde jsme byli, byly nalezeny amputované končetiny.
V druhém se psalo, že v bahně poblíž toho lesa, byla nalezena znetvořená mrtvola muže. Dodnes si říkám, zda muž, kterého jsme viděli nemohl být vrahem nebo jednou z obětí…
Vendula K. (40), Praha
