Můj kousek štěstí

Rozzlobený duch si přišel pro svou lebku

Pod podlahou starého domu jsme hledali schované poklady. Narazili jsme tak na lidskou kostru. Vzápětí se na nás vrhl mlžný cár. S kamarády jsme ve starém opuštěném domě v Sudetech prolezli snad všechno.

Nejvíce spadeno jsme měli na obrovskou místnost s pobořeným krbem v prvním patře, v němž byla díra. Lákala nás a provokovala k tomu ji zkoumat. Spustili jsme se pod podlahu, a tam se dalo jen plazit. Vždycky jsme našli něco, co stálo za to! Kromě nejrůznějších starých německých novin a časopisů, několik starodávným mincí, divadelní kukátko a tabatěrku.A staré dřevěné hračky. Patřilo to nejspíš Němcům, kteří zde žili a po válce museli pohraničí opustit. Odvážili jsme se dál Jednou jsme se zase takto plazili po břiše a byli špinaví od hlavy až k patě do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli.Vyzbrojeni baterkami a taškou, kam jsme vkládali vše, co nás zaujalo. Najednou ale nastalo hrobové ticho. Baterky spolužáků se přestaly hýbat. „Máte něco?“ zeptala jsem se. „Jo!“ V hlasech jsem vycítila hrůzu.Namířila jsem baterku k ním. V koutě napůl seděla a napůl ležela kostra. Lebka se na nás upřeně dívala, tu podpíralo několik žeber, a nedaleko trčela část nohy. Světlo baterek, které na torzo lidského těla dopadalo, vytvářelo zvláštní optický klam.
Jako by v důlcích byly živé oči, které se na nás upřeně dívaly. Kamarádi se začali sunout vzad. V tu chvíli spadla lebce čelist, jako by se nám smála, a začala se pomalu sunout za námi. Čím rychleji jsme couvali, tím nabírala i ona na rychlosti. Nevím, co to bylo, možná nějaké staré papíry, které tam všude byly, že se ta kostra plazila, ale na nás to v danou chvíli, v šeru a na břiše, udělalo velký dojem. Chtělo se nám křičet hrůzou.

Nedalo se utíkat.

Vždycky může být hůř „Stůjte a nehýbejte se!“ křikl kamarád Vojta. Nezbylo, než doufat, že se kostlivec přestane za námi sunout. Zastavili jsme se a on taky. A tak jsme v leže pod podlahou mezi starými novinami z dob Rakouska-Uherska diskutovali, co s kostrou v závěsu.Ležela a vytrvale civěla do světla baterek. Jakmile jsme se ale pohnuli, vydala se za námi. Bylo třeba ji od sebe odstrčit. Kdo to ale udělá? Kdo se k ní připlazí na dosah a dotkne se jí? Vypadala výhrůžně.
Nakonec se obětoval Vojta. Začal se přesouvat, aby lebku odkopl. Podařilo se! Lebka odletěla a zbytek kostry, který byl k ní připoután, se rozpadl na několik kusů. Rychle jsme se začali sunout k východu. Už jsme byli téměř venku, když se přes nás převalila divná hmota.Zalehla naše těla, chvíli se na nás povalovala a pak zamířila do jiné části temného prostoru. Ve světle baterky to vypadalo jako cár mlhy, který měl velikost dospělého člověka a zdálo se, že to má dokonce nějaké končetiny.Rychle jsme se vysoukali ven a vyběhli z pokoje. Až venku jsme si vylíčili vzájemně své dojmy a pocity. Točila se nám hlava a cítili jsme se unavení. S čím jsme se tam pod podlahou střetli? To se nejspíš nikdy nedozvíme.

Olga. (53), Kadaňsko .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden