Můj kousek štěstí

S manželovou matkou jsme se nenáviděly

Se svou tchyní si rozumí málokdo. S tou mou se ale opravdu vydržet nedalo. Byla tak pyšná a urážlivá, že zůstala raději sama. Nikoho prý nepotřebovala!

Když jsem se vdala, odstěhovala jsem se za svým mužem daleko z rodné vísky. Mí drazí a obětaví rodiče zůstali daleko a kamarádky i sourozenci taky. Nejblíž byla manželova rodina, starý tatínek a matka, která svého malého vnoučka Davídka viděla po narození jen párkrát, a navzdory tomu, že byl její jediný vnuk, o něj nejevila velký zájem. Nechápala jsem to a pořád jsem doufala, že se její přístup změní. Byla jsem totiž zvyklá na láskyplnou rodinu a velmi vřelé rodinné vztahy. Jednou jsem opravdu hodně onemocněla a potřebovala pomoc. Zvedla jsem telefon a po dlouhém rozmýšlení jsem vytočila číslo své tchyně. „ Halo,“ ozvalo se na druhém konci drátu a já měla hned po těch dvou úvodních slabikách chuť telefon položit. Nesnášela jsem její hlas. Nicméně jsem se přemohla. „ Dobrý den, mám na vás velkou prosbu, mám horečku a byla bych moc ráda, kdybyste mohla pohlídat Davídka, bojím se, aby to nechytil,“ soukala jsem ze sebe a doufala, že se babička slituje. Měla jsem štěstí. Zrovna měla volno a za chvíli byla u nás. Vzala malého ven s tím, že by u ní mohl i přespat. Sotva jsem stála, proto jsem souhlasila a doufala, že se přes noc vypotím.

Vymstilo se mi to

Dělala jsem opravdu, co jsem mohla, abych byla ráno fit pro svého malého miláčka. Když ale ráno zazvonila tchyně a já jí uviděla v předsíni, ztuhly mi rysy. „ Ten tvůj syn je hrozný, celou noc brečel a chtěl k mamince, už ho nikdy hlídat nebudu,“ křičela na mě, a malý Davídek měl celý uslzený obličej. Bylo mi ho strašně líto. Vyčítala jsem si, že jsem ho nechala přes noc s člověkem, který v sobě nemá kouska citu. Přitiskla jsem dítě k sobě a hned bylo líp. Davídek přestal plakat. Tchyni jsem slušně a v klidu poděkovala a zeptala se, zda tohle její děti nedělaly. Že mi přijde normální, že dvouletému dítěti se stýská po mamince. Z jejího výrazu bylo patrné, že se jí styl mé výchovy nezamlouvá, stejně jako celá moje osobnost.

Chovala se nadřazeně

Rok se s rokem sešel a já musela do práce a malý do školky. Občasná nevolnost nebo nemoc se nám ale nevyhýbaly. Někdy pomohl tatínek, jindy přijela moje skvělá maminka, a ta vždycky zůstala několik dní. Davídek tuhle svou babičku miloval. S tchyni jsme se moc nevídaly. Při každé další návštěvě jsme totiž narážely na další neshody. Začínala jsem chápat, proč od ní utekl nejen manžel, ale i jeho bratr zmizel do ciziny. Nesmyslně totiž lpěla na vlastních, mnohdy mylných a zvrácených názorech. Dodržovala nesmyslné normy a běda, když je kdokoli v jejím okolí porušil. Nejenže o takovém člověku smýšlela velmi nelichotivě, ale dávala mu najevo svou nadřazenost.

Byla jsem špindíra

Měla však ještě jednu vlastnost, která nás rozdělovala nejvíc. Neuvěřitelně lpěla na čistotě. Její byt byl takřka sterilní. Já jsem od narození syna zastávala názor, že by měl poznat realitu a vytvořit si protilátky, zatímco ona měla utkvělou představu, že já a můj syn žijeme ve špíně. „Všude se to tu hemží bakteriemi, tohle tedy jíst nebudu,“ říkala často. A já se zase nevydržela dívat na to, jak urputně se o dodržování přísných hygienických pravidel snaží. Znáte například někoho, kdo umývá banánovou slupku předtím, než jí oloupe a banán sní? Já bohužel ano. Dělá to moje tchyně! Když vidím, jak otírá kelímek jogurtu, nemohu se prostě udržet. A ona zase nezvládá , když náš pes vyskočí na gauč a olízne jí ruku

Jako oheň a voda

Čas od času k nám ale přišla. Ze začátku mi připadalo divné, že si nosí vlastní přezůvky. „ Já vám moc děkuju,maminko, že mi pomáháte s hlídáním, ale nic tady prosím nedělejte a nechoďte ani se psem ven, vždyť je to náročné,“ říkávala jsem jí s tím, ať se raději věnuje na sto procent svému vnoučkovi. Stávalo se ale, že jsem se vrátila z práce a našla jí, jak nám ve skříních skládá oblečení. Znovu a znovu jsem jí prosila, ať toho nechá a vždycky, když odešla, jsem tajně brečela. Neskutečně mi vadilo, že mou domácnost nedokážu ochránit před spáry své tchyně. Když jsem se ale jednou vrátila a našla jí, jak omývá našemu psovi packy savem, aby smyla ty šílené bakterie, neudržela jsem se a řekla jí pravdu. Urazila se a odcházela s tím, že se už nikdy neuvidíme.

Vnuka prý nepotřebuje

Uplynulo mnoho let. Davídek často brečel, že ho nemá babička ráda a já mu lhala, že to tak není, že má jen moc práce. Sama jsem však věděla, že daleko můj syn od pravdy není. Dnes už jsem sama babičkou a nikdy svou tchyni nepochopím. Od onoho psího incidentu se totiž opravdu nikdy neozvala. Psala jsem jí, posílala fotky vnoučka a různá přání k narozeninám a jiným výročím. Nereagovala. Davídkovi nikdy neposlala ani čokoládu. Jiné vnouče nemá a vůbec nemáme s manželem tušení, jak prožívá sklonek svého života. A je nám to všem opravdu líto!

Věra (52), Rakovník     .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden