S Pražákem chodit nebudu!

Vysoká škola mi dala daleko víc než jen titul. I když jsem se tomu snažila ubránit, před svým štěstím, jsem, bohudíky, neutekla.

Na studium na vysoké škole jsem se těšila. Nový svět, hlavní město, spousta neznámých lidí. Bylo přede mnou nové dobrodružství. Do té doby jsem vyrůstala na vesnici, kde jsem měla rodinu a spoustu kamarádů. Tam jsem chtěla i zestárnout. I tak jsem se ale nemohla dočkat toho, až vyrazím „do víru velkoměsta“.

Třídní chytrolín

Rychle jsem zapadla, bydlela jsem na koleji a často jsem trávila čas s ostatními spolužáky. Byli jsme prima parta, která ročník po ročníku prolézala společně. Středobodem celé skupiny byl spolužák Tomáš. Jediný kluk z Prahy v partě. Byl z nás s přehledem nejchytřejší a téměř každou zkoušku zvládal levou zadní.

Pomáhal nám s úkoly, doučoval ke zkouškám, vysvětloval všechny nejasnosti, nikdo mu časem neřekl jinak než „profesor“. Dodnes věřím, že většina z nás by bez něj nedošla ani do druháku. Trávila jsem s ním čím dál více času a brzy jsem si uvědomila, že se na naše studijní setkání nesmírně těším.

Když mě pozval na rande, pochopila jsem, že to vnímá stejně. Nevěděla jsem ale, co si s tím počít. Do vztahu se spolužákem, a navíc Pražákem jsem se pouštět nechtěla. Nebyla jsem městský typ. Co Tomáš ví o životě na venkově, říkala jsem si. Určitě ani neumí sekat kosou a jistě ani neví, co jsou malířské štafle.

Život s ním by byl naprosto nepraktický! Doufala jsem, že to rande bude katastrofa a bude po problému. Krásnější první schůzku si ale snad neumím představit. Proklábosili jsme hodiny a bylo nám spolu tak dobře... Toho jsem se bála, líbí se mi Pražák! Vyprovodil mě až do metra a já se hrozně bála, že mi bude chtít dát pusu.

Na to jsem nebyla připravená, přece jen, byl to spolužák. A tak, hned, jakmile přijelo metro, řekla jsem mu „Ahoj!“ a naskočila do soupravy v touze rychle zmizet. Vlak ale, jako na potvoru, stál minimálně pět minut ve stanici. A tak jsme tam stáli i my. Já nervózní ve vlaku, on zmatený na peroně. Nic trapnějšího se snad stát nemohlo, napadlo mě.

Nelituji

A vtom mi došlo, že se bojím, že už mě nikdy nikam nepozve. Hned druhý den na mě ale čekal před školou a za týden už mi všichni říkali „paní profesorová“. Šla jsem do toho, do vztahu se spolužákem Pražákem a nikdy jsem toho nelitovala.

Po promoci jsme se vzali a on souhlasil, že se odstěhujeme pryč z města. Tak moc jsem ho podceňovala. Je to nejchytřejší a nejšikovnější chlap, kterého znám, nový domek nám postavil vlastníma rukama a zda ví, co jsou štafle, už jsem nikdy nepochybovala.

Ivana (54), Benešovsko

reklama
reklama

Komentáře