Lidé se občas vůči sobě obrátí zády a vydrží jim to hodně dlouho. Nakonec ale mohou zbýt jen nepříjemné výčitky.
Moje neshody s otcem začaly ještě předtím, než jsem se vdala. S mužem, kterého jsem si vybrala za životního partnera, se otec nesnesl už od první chvíle. Marek se snažil být trpělivý a slušný, ale proti otcovým neustálým nespravedlivým výpadům se dalo jen těžko bránit. Přesto jsem se několik let snažila sloužit mezi manželem a otcem jako prostředník. Částečně se ostří vztahů otupilo poté, co se nám narodily děti. Jak ale začaly vyrůstat, dostávala jsem se do sporů s otcem i já, kvůli výchově.
Nepřijal mého muže
Mrzelo mě to, protože na své dětství i dospívání jsem měla ty nejlepší vzpomínky. Otec dělal pro rodinu maximum, snažil se, abychom já, máma i mladší bratr měli vždy všeho dostatek. Jezdili jsme na dovolené, na výlety, podnikali zajímavé rodinné akce. Teprve dnes s odstupem času vím, že vztah, jaký měl otec k Markovi, by asi přišel v každém případě. Nedokázal se smířit s tím, že jeho dcera už patří někomu jinému. Nikdy by to ale býval nepřiznal ani sám sobě. Po několika letech jsem to vzdala a rodnému domu jsem se spíš vyhýbala. Naše děti jezdily k dědečkovi a babičce na víkendy a bylo to bez problémů. Já jsem je tam jen přivezla a v neděli zase vzala zpátky. Marek se mnou jezdil jen občas. Bylo téměř jisté, že ho otec kvůli něčemu slovně napadne. A když to věděl a všechny jeho pokusy o normální vztah vždy ztroskotaly, proč by se manžel namáhal?
Nešli jsme na velkou oslavu
Časem jsem si na ten stav zvykla. Matka se mi občas snažila domluvit, abych udělala nějaký vstřícný krok, ale já jsem to necítila tak, že vina je na mojí straně. S mladším bratrem a jeho rodinou přitom otec vycházel úplně normálně. Pro mě to znamenalo, že jsme se nezúčastňovali skoro žádných rodinných slavností - a pokud ano, tak jsme se přitom já i Marek otci vyhýbali. Z oslav otcových šedesátin jsme se dokonce raději omluvili a vymysleli si „nemoc“, protože v té době byly naše vztahy snad úplně nejhorší za celou dobu. Tohle mi samozřejmě otec nezapomněl a přestal se mnou i s Markem mluvit úplně. Situace si všimly i naše děti, které už měly dost rozumu na to, aby postřehly, když spolu dospělí otevřeně válčí. Nebylo nijak příjemné odpovídat na jejich všetečné otázky, přitom neshodit sebe a neočerňovat příliš otce. Na jednu stranu syn s dcerou pochopili, že občas se na sebe dospělí hněvají, na druhou stranu naléhali, abychom se usmířili.
Chtěla jsem s ním naposledy promluvit!
Věděla jsem, že první vstřícný krok budu muset zase udělat já. Jenomže než k tomu došlo, stalo se něco hrozného. Jednoho dne mi zavolala matka na mobil, když jsem byla v práci - roztřeseným hlasem mi sdělila, že otec dostal infarkt a leží v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Okamžitě jsem volala Markovi. Přijel pro mě autem a jeli jsme do nemocnice. S otcem to bohužel vypadalo špatně. Byl v bezvědomí a lékaři mu nedávali moc nadějí. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny ty dlouholeté spory a trucování. Najednou to byl zase ten táta, co se o nás uměl postarat. V duchu jsem se modlila, aby se otci udělalo lépe a abych s ním znovu mohla promluvit z očí do očí. Moje modlitba ale bohužel nebyla vyslyšena. Hodinu poté, co jsme přijeli do nemocnice, k nám přišel lékař a už z jeho výrazu jsme viděli, že je konec. Otec zemřel, aniž bych se s ním stačila usmířit. Bolelo to strašně moc, a vlastně ještě víc poté, co mi matka řekla, že v poslední době otec litoval svého chování a chtěl se mi omluvit. Od jeho smrti uplynuly už tři roky.Pravidelně chodím na hřbitov a rozmlouvám s ním alespoň tam. Vím ale, že už je stejně pozdě.
Petra V. (44), České Budějovice
