Můj kousek štěstí

Šedá myška ze sídliště

Po katastrofálním manželství jsem se rozhodla, že žádného muže už nechci nikdy vidět. Ale všechno bylo jinak. Po rozvodu jsem se s dcerou přestěhovala z manželovy vily na sídliště.

Obývaly jsme byt dva plus jedna. Malá tu začala chodit do školky a já jsem si připadala najednou když už ne šťastná, tak celkem spokojená. Peklo manželství bylo za mnou, přežila jsem, to bylo to hlavní. Byla jsem pevně rozhodnuta, že manželství, které zrovna skončilo, bylo moje první a poslední, a že po zkušenostech s duševně nemocným žárlivcem a psychickým týráním už nechci chlapa vidět.

Nikdy. Ani z rychlíku. Byla jsem utrápená, vylekaná, vyhublá. Nepoznávala jsem se. Bývala jsem plná energie, výrazná, říkali, že nejhezčí holka ze třídy. Kluci za mnou táhli div ne ve dvojstupech. Šest let manželství ze mě udělalo trosku, která by se ze všeho nejraději schovala doma pod kobercem a nevycházela.

Vždycky jsem odvedla malou do školky a pak jela čtyři stanice autobusem do květinářství, kde jsem prodávala. Jsem vyučená květinářka, která po jistou dobu nesměla dělat svou práci. Můj chorobný žárlivec nesnesl, abych chodila do zaměstnání, protože se bál, že mě tam budou okukovat chlapi.

Teď jsem si práci vychutnávala, bavilo mě vázat lidem kytice, připadalo mi, že jím zpříjemňuji život a že to má smysl. Na zastávce autobusu ve stejnou dobu jako já čekával zajímavý chlapík. Nejdřív jsem se okřikla: jak je možné, že pozoruju cizího muže, když jsem si tyhle věci přece zakázala.

Pak jsem si vzpomněla, jak se moje nejlepší kamarádka smála mému předsevzetí, že se už nikdy na žádného chlapa ani nepodívám. "Uvidíme," šeptala tajemně. "Uvidíme." Říkala jsem si, že ten záhadný mladík bude určitě šťastně ženatý.

Byl starší než já, podle všeho mu bylo už přes třicet. Kromě toho jsem se bála, že si všimne, že ho často pozoruju. Nutila jsem se dívat se do země a tvářit se nepřátelsky. Jenomže co čert nechtěl, jednoho dne si nesl v košíku nádherné štěně.

Nevydržela jsem to a začala pejska hladit. Vysvětlil, že si nese domů šestinedělní fenku, aby se necítil tak sám. V duchu jsem zajásala. Ženatý asi nebude. Ochotně vyprávěl, jak se pejsek jmenuje a že je to pouliční směs, protože takoví bývají nejchytřejší.

Lstivě jsem nadhodila, zda se nechce stavit u mě v květinářství, aby se štěně napilo. Co když má žízeň? Ochotně souhlasil. Znovu jsem si s úlekem uvědomila, že jsem se vlastně chtěla mužům doživotně vyhýbat.

Ale to by byla škoda, nepoznala bych Romana ani Bibinku. Seznámit s nimi dceru nebylo složité. Štěně Bibi prolomilo ledy a s Romanem je také legrace. Veronika J. (56), Ostravsko.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden