Ležel na zemi a nehýbal se. Vypadal jako mrtvý. Náš jediný syn by zemřel, nebýt snu, jemuž jsem nevěřila, ale manžel naštěstí ano!
Osud nám s manželem dopřál jediného syna. Už jsme měli požádáno o adopci, když jsem zjistila, že čekáme miminko. Tu adopci jsme nezrušili, naopak. Brali jsme ji jako pokyn odněkud se shora. Jako radu, jakou cestou se máme vydat.
Další tři děti
Honzíček se nám narodil sice pozdě, ale měl se čile k světu. Byl to kluk jako buk! Nezlobil, neplakal a v noci spal jako zabitý. Nedal mi vůbec žádnou práci, jen samou radost. Možná i proto jsme si s manželem troufli přijmout, za necelé dva roky po jeho narození, postupně další tři děti. Stala se z nás početná rodina.
Nikdy jsme svého rozhodnutí nelitovali. Honza alespoň nemusel vyrůstat sám, a já nemusela chodit do práce. Byla jsem s dětmi doma a náramně se mi to líbilo. Vždyť práce jsem měla i tak nad hlavu! Jen toho jídla, co jsem navařila a těch tašek, co jsem se natahala. Na auto jsme totiž neměli.
Až později, když všechny děti chodily do školy, jsem začala trochu vydělávat. Na půl úvazku na poště, coby poštovní doručovatelka. Bylo hezké chodit celé dopoledne po lidech a roznášet jim dopisy!
Stále jen cestoval
S každým jsem něco prohodila a brzy se znala s lidmi z celého rajónu. Roky utekly jako voda a my zůstali s manželem samotní. Všechny tři holčičky se provdaly, jen náš Honza zůstal single, jak tomu sám říkal. Já jeho stav nazývala staromládenectvím, ale on se mi vždycky vysmál.
Prý mám výrazy jako ze staré křížovky! Honza moc rád cestoval a tak neměl na nějaké seznamování čas. Alespoň to vždycky tvrdil. Občas sice nějakou nezávaznou známost měl, ale žádné slečně se nechtělo čekat půl roku, než se její miláček vrátí z nějaké cesty po světě. Navíc nikdy nebylo jasné, kdy syn z té daleké ciziny laskavě přijede.
Vždycky si něco vydělal a takto získané peníze použil k dalšímu cestování. Někdy jsem ani netušila, na jakém světadílu se vlastně nalézá. Zprvu jsem z toho byla hodně nervózní, ale potom jsem si zvykla. Říkala jsem si, že k nějakému úrazu či nemoci může přijít klidně i u nás před domem, tak proč se pořád strachovat.
Zavolal mi, že odlétá až do Austrálie
Užívala jsem si vnoučátek, kterými mě dcery obšťastnily v hojné míře. Už jich bylo sedm a osmé na cestě. Nenudila jsem se ani minutu a můj manžel také ne. Stali se z nás prarodiče na plný úvazek. „Mami, zítra odlétám do Austrálie. Na farmu stříhat ovce!“ sděloval mi radostně
Honza a z jeho hlasu přímo čišelo nadšení. Ovládla jsem snahu se ho zeptat, kdy se ve svém věku konečně usadí, ale raději jsem mlčela. Proč ho popouzet? Popřála jsem mu šťastný let a dala se do pečení dortu pro nejstarší vnučku. Druhý den slavila už patnácté narozeniny!
V noci se mi zdál podivný sen. Viděla jsem Honzíka na té ovčí farmě. Měl dlouhé šedivé vlasy a hodně zestárnul. Vypadal starší než manžel. „Už jsme se dlouho neviděli, viď mami. Čekám na tebe už dlouho!“ Říkal mi tak nějak vyčítavě. Hleděl na mě s takovou láskou! Jako by se mu po mě stýskalo!
Manžel vzal můj sen vážně
Probudila jsem se a uvědomila si, že mi po tváři kane slza. Cítila jsem se divně. Ten zvláštní sen mě úplně rozhodil! Vše bylo tak neobvyklé. Zvláštní! Ráno jsem všechno vyprávěla manželovi.
„Asi jsem snědla něco těžkého na noc, jinak si to nedokážu vysvětlit. Vždyť já si svoje sny nikdy nepamatuji. Možná se mi ani nikdy nic nezdálo!“ tvrdila jsem, ale on nesouhlasil.
Chvíli přemýšlel a potom mi rezolutně nařídil: „Jedeme za Honzou!“ Nechápala jsem, co tím myslí. Vždyť Honza už touto dobou seděl dávno v letadle. Navíc, bydlel skoro tři hodiny cesty od nás. Proč bychom jezdili do jeho prázdného bytu? Chvíli jsem ho přemlouvala, aby se uklidnil.
Vždyť jsem měla jen hloupý sen! Manžel si ale trval na svém. Nedal si říct. „Musíme k němu jet! Okamžitě! Jinak nebudu mít klid!“ Ani mě nenechal udělat svačinu na cestu.
Jel jako o závod. Z té rychlosti mi bylo úplně špatně. „Co blázníš? Chceš nás zabít?“ vyčítala jsem mu, když krouhnul zatáčku, až jsem se bouchla o dvířka auta do hlavy. Ani jsem mu nestála za odpověď. Nemluvil. Tvářil se jako šílenec.
Nikdo by se po něm nesháněl
Před Honzovým domem vyskočil beze slova z auta a hnal se k němu domů. Div nerozrazil dveře! Já, nakažena jeho obavami, jsem sprintovala za ním. Proběhli jsme byt. Nikde nikdo, naštěstí! Vyčerpaně jsem usedla do křesla, když se ozval manželův hlas z koupelny: „Honzo, Honzo!“
Tady našel syna na zemi. V bezvědomí! Zprvu jsme mysleli, že uklouznul a bouchnul se do hlavy. Ale nebylo tomu tak. Dostal mrtvici. Ve svých čtyřiceti letech! Přijeli jsme v čas. Nebýt mého snu a manželovy předtuchy, nikdo by o něm nevěděl.
Nikdo by mu neposkytnul pomoc. Náš Honza mohl být mrtvý! Po dlouhých týdnech v nemocnici se pomalu začal uzdravovat. Denně cvičil. Musel se učit znovu chodit. A také psát a číst. Všechno díky svojí nezměrné vůli zvládnul. A našel si konečně i nevěstu. Sestřičku z rehabilitačního oddělení!
Anna B. (75), Ústí nad Labem
