Nemá smysl lpět na věcech. Když jde o holý život, jsou mnohem důležitější jiné věci. A v takových chvílích se o sobě i o druhých dozvíte, co byste ani nečekali.
Dnes jsme se byly s dcerou poprvé podívat do našeho nového bytu. Je v domě uprostřed města ve druhém patře bez výtahu. Ale jsou tam dva pokoje a prostorná kuchyň.
Bude se mi tam dobře vařit, i když si budu jen těžko zvykat, že nemůžu vyběhnout ven na zahrádku natrhat si potřebné bylinky. Ale po roce v azylovém bydlení jsem si to vlastně už dávno odvykla. A pochopila jsem, že můj život už nikdy nebude jako dřív.
Velká láska a společné sny
Když jsem se před osmatřiceti lety vdávala, bylo to z velké lásky. Tonda byl o dva roky starší, pěkný mladý mužský. Byl vyučený zedník a snil o tom, že si postavíme pěkný domek za městem. A co řekl, to také udělal. Svépomocí stavěl náš vysněný dům.
Bavilo mě, že do stavebních plánů mohu průběžně zasahovat a spoluvytvářet tak náš domov. Ten baráček se prostě stal naší citovou záležitostí. Když se nám pak narodila naše dcera Helenka, měla už krásně zařízený svůj pokojíček.
Dost prostoru pro všechny
Vydržel jí až do studií, kdy odešla na vysokou školu. Můj manžel, věčný kutil, v té době už uvažoval o budoucnosti naší dcery. A když nám pak Helenka představila svého přítele, rozhodl se pro rekonstrukci domu, abychom se do něj popřípadě vešli všichni. Moc jsem tomu ale nevěřila, že by mladí chtěli bydlet s námi.
Byla jsem moc šťastná
Pak se ale najednou Helenka vdávala a mladí se nastěhovali k nám do domu. Manžel jim vybavil celé první patro. Byla jsem nadšená. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu, což se mi úplně nepovedlo.
Nyní jsme ale s mužem měli „pod střechou“ dceru s manželem, a navíc vnoučátka Zuzanku a Petra. Dvě roztomilá dvojčátka. Co víc si přát.
První rána
Bohužel naše štěstí netrvalo příliš dlouho. Můj muž, který nikdy nestonal, a zdálo se pořád, že má sil a energie na rozdávání, jednoho dne zkolaboval. Přímo uprostřed naší zahrádky, kterou se mnou tak rád zušlechťoval.
Seděla jsem na záhoně mezi rajčaty a držela mu hlavu ve svém klíně, dokud nepřijela sanitka. Bylo už ale pozdě, zemřel mi na infarkt přímo v náručí. Moje láska, moje celoživotní opora.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem dál žít. Důvod k dalšímu životu jsem ale našla až po chvíli u svých vnoučat.
Děti a Růženka byly záchrana
A také díky krásnému malému koťátku, které jsem od nich dostala, aby mi nebylo smutno. A Růženka, moje kočička, se o to skutečně dobře postarala. Téměř se ode mne nehnula a vždy přesně vycítila moji náladu, na kterou hbitě reagovala. Zdálo se, že život jde dál a vše je, jak má být.
Přišlo to v noci
Jedné letní noci mě probudila Růženka, která kňučela a splašeně pobíhala po pokoji. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že v našem domě hoří. Vyskočila jsem z postele a jen tak v noční košili vyběhla po schodech k dceři.
Tam všichni tvrdě spali, i když i tady už byl cítit kouř. Rychle jsem popadla Zuzanku a Péťu a všichni jsme běželi ven. Mezitím se oheň rozšířil po celém domě.
Jedna zachraňovala druhou
„Kde je Růženka?!“ vykřikla najednou Zuzka. Bez rozmyšlení se rozeběhla zpátky k domu a vběhla do hořící chodby. Moje dcera s mužem běželi za ní. Ten se však před padajícími trámy zastavil.
Moje dcera ale neváhala, vběhla dovnitř a ještě stačila vyhodit ven vyděšenou Zuzanku. Pak zmizela v ohnivém pekle. Naštěstí tu už byli hasiči a moji Helenku zachránili. Dům a Růženku už ale ne.
Neměli jsme vůbec nic
Stála jsem s vyděšenými dětmi a tchánem před totálním spáleništěm. Zbyly nám jen noční košile a pyžama, co jsme měli na sobě. Dceru navíc odvezli s těžkými popáleninami do nemocnice. Čekaly nás týdny hotového pekla. Helenku uvedli do umělého spánku.
Když jsem za ní v nemocnici byla, ani jsem neměla jistotu, že pod všemi těmi fáči leží právě moje dcera. Ty první dny jsem nic jiného než strach o ni nevnímala. Teprve postupně mi začala docházet celá tragédie a všechny její důsledky.
Měli jsme šaty a ubytování
Díky hodným lidem jsme ihned získali nějaké oblečení a také nás ubytovali. Měli jsme co na sebe a kam hlavu složit. Jenže nám neshořel jen celý dům, ale i celý život před požárem.
Neměli jsme doklady, fotografie, rodinné památky, všechna ta krásná videa, když byla vnoučata maličká. Nezbyla mi ani jedna fotografie milovaného Toníka a ani mých rodičů.
Byl to slaboch
Dcera přežila, ale popáleniny třetího stupně jí zjizvily obličej a ruce. Pohled na znetvořenou manželku její muž neustál. Ani ne rok po požáru Helenku i děti opustil a našel si jinou rodinu. Naštěstí dcera je mnohem silnější, než jsem si kdy myslela.
Poprala se nejen se svým postižením, ale i se zradou svého slabošského partnera. Zůstaly jsme spolu i s dětmi – čtyři mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
Žít se musí dál
Teď budeme mít navíc konečně vlastní bydlení. Je to sice malý byt a s naším bývalým domem se nedá srovnávat, ale to nám nevadí. Všechno, co nás potkalo, nás odnaučilo lpět na věcech.
Důležité totiž je, že jsme spolu, že se máme rádi a vzájemně se podporujeme. V tom cítím ten hlavní důvod, proč i po tom všem chci žít dál.
Marie B. (64), jižní Čechy
