Skoro jako Sněhurka ve skleněné rakvi

Bývala bych potřebovala nějakého zkušeného dětského psychiatra. Ale žádného pro mne nevyhledali, a tak jsem se trápila víc a víc.

Už jako děvčátko jsem trpěla depresemi, jenže nikdo se tím nezabýval. Byla jiná doba, dětští psychiatři sice existovali, ale bezpochyby někde hodně daleko od našeho městečka. Maminka se domnívala, že mám prostě takovou povahu, že jsem tichá, ustrašená, věčně zamyšlená.

Babička, kterou jsem měla moc ráda, se mě občas ptávala: „Pročpak ty jsi, Miluško, taková utrápená?“ Na to jsem neuměla odpovědět. Soužily mě noční můry. Byla jsem samotářská. Mateřská školka pro mě byla peklo. Věčně jsem stála u dveří vedoucích na dvorek a čekala, kdy si pro mě máma konečně přijde.

Nehrála jsem si s ostatními dětmi, utíkala jsem před nimi, a tak jsem byla terčem posměšků. Jednou jsem se na vycházce schovala tak důkladně, že mě nešťastná učitelka nemohla najít a křičela na kolemjdoucí, že se jí ztratilo dítě. Mně bylo samotné v křoví dobře, daleko líp než v dětském kolektivu.

Nějaká divná

Máma si stěžovala obvodní dětské doktorce, že jsem nějaká divná, nějaká taková moc smutná. „To přejde,“ odvětila lékařka. „Každý je někdy smutný, no ne? Já jsem taky smutná, když koukám na výplatní pásku.“ Se smíchem se rozešly. První třídu jsem prostonala.

Teplota střídala horečku, chřipka průduškový zánět. Zázrak, že jsem nemusela třídu opakovat. Dál to nebylo o mnoho lepší. Nejkrásnější den pro mě byl, když jsem směla nejít do školy, sednout si pod stůl, který představoval jediný bezpečný úkryt, a vystřihovat si z časopisů fotografie krásných manekýnek.

S nimi jsem si povídala a hrála s jistotou, že mi nemohou ublížit, že se od nich nedočkám posměšků ani nadávek, tak jako od vrstevníků, od nichž jsem často slýchala: „Hele, nejseš ty nějaká divná?“

Na starých fotkách

Když se dívám na staré černobílé fotografie, říkám si, že jsem možná byla i hezká. Kdybych se usmála… Jenže v mém pohledu byl smutek. Takhle se asi dívala Sněhurka ze skleněné rakve. Tu vysvobodil polibkem krásný princ, mě nikoli.

Už v šesté třídě základní školy jsem pochopila, že kluci mají zájem o hlučné, temperamentní a veselé holky, zatímco utrápená divoženka třesoucí se v koutě si získá v nejlepším případě soucit, v horším opovržení. V pohádce zachrání zakletou princeznu chrabrý jinoch, ve skutečnosti ji nechají být.

Nikdy jsem se nevdala. Od jisté doby žiji převážnou část roku v léčebně. Jednou v noci jsem totiž přelezla hřbitovní zeď a přitiskla se k hrobu, v němž leží máma a babička. Ani jsem nevnímala, že hustě prší. Kdosi zavolal policii, myslel, že na hřbitov vnikl vandal. Odvezla mě sanita.

Miluše (57), Zlínsko

reklama
reklama