Existuje život po smrti? Kam odchází duše zesnulých? Lidé, kteří získali zkušenost s tzv. spoluprožíváním smrti, odpověď na tyto otázky už dávno znají. A další důkazy nepotřebují.

V některých případech se spoluprožívání smrti změní přímo v dobrodružnou výpravu do nadpozemských dimenzí. Dotyční se ocitají mimo své tělo a doprovázejí zesnulého na jeho cestě na „druhý břeh“. Následující zážitek, který popisuje ve své knize Kontakty se zemřelými docent berlínské univerzity Bernard Jakoby, je typickým příkladem takové zkušenosti.

Do poslední chvíle spolu

„Můj otec byl již delší dobu smrtelně nemocný. Strávila jsem u jeho lůžka řadu dní. Po nějaké době jsem byla úplně vyčerpaná. Sestřička mi řekla, abych jela domů a vyspala se. Jen co jsem ulehla, upadla jsem do hlubokého, bezesného spánku. Probudila jsem se až druhého dne v deset hodin dopoledne. Ale něco se změnilo: nacházela jsem se mimo své tělo, vznášela jsem se nad ním a dívala se na ně, jak leží na posteli. Zprvu mě to dost zmátlo, ale po chvíli jsem si uvědomila otcovu přítomnost. Usmíval se a přistoupil ke mně. Objali jsme se. Viděla jsem tunel, ke kterému se blížil. Vzal mě za ruku a společně jsme tunelem proklouzli. Hřálo nás uchvacující nádherné světlo. Nikdy na to nezapomenu – ta s ničím nesrovnatelná láska! Otec se ještě jednou otočil a zamával mi. Pak vstoupil do světla. Náhle jsem se ocitla opět ve svém těle. Byla jsem zmatená a myslela na to, že otec zemřel. O něco později mi z nemocnice oznámili, že otec skonal krátce po desáté hodině. Pomalu mi začalo docházet, že jsem ho doprovodila při přechodu do jiného světa.
Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu.“