Letos oslaví můj manžel své čtvrté narozeniny, ale i ty šedesáté páté. Stačilo velice málo a už by tu s námi nebyl. Podruhé se narodil jen díky všímavým lidem, kterým nebylo lhostejné, co se děje s pomočeným mužem ležícím za autobusovou čekárnou….
Bylo parné léto a můj muž jel po ranní směně společně s několika kolegy z továrny domů. Žádné velké plány jsme na ten den neměli, v tom horku se dalo totiž jen odpočívat. Manžel však nepřijel ani za hodinu, ani za dvě. Nejdříve jsem se na něho tak trochu zlobila a myslela jsem si, že asi zašel někam na pěkně orosené pivečko.
Kde se zase zasekl?
Několikrát jsem se mu snažila dovolat, ale mobil mi nebral. Zavolala jsem tedy jeho kolegovi, který mi sdělil, že se mu prý cestou udělalo mírně nevolno, tak se rozhodl, že si vystoupí, trochu se nadýchá čerstvého vzduchu a počká na další spoj, který měl jet za patnáct minut. Tehdy nikoho z kamarádů ani nenapadlo, že by měl vystoupit s ním, ale nemohu to nikomu vyčítat. Nikdy si na nic příliš nestěžoval, natož když ho něco bolelo, to si vždy zalezl někam do kouta, a tak trochu se ztratil z povrchu zemského. Vnitřní hlas mi však velel, abych nastartovala auto a vydala se po trase linkového autobusu. Zhruba v polovině cesty mne zarazil dav přihlížejících osob u autobusové zastávky. Zastavila jsem a šla jsem se raději podívat, co se tam děje.
V rukách mladého policisty jsem viděla tašku, která byla velmi nápadně podobná té, kterou nosil manžel. Byla ve mně jen malá dušička. V zoufalství jsem vytočila manželovo číslo. Policista zvedl tašku blíže k uchu a vytáhl z ní zvonící mobil. Bylo to jasné, jsou to věci mého manžela. Šla jsem k policistovi a řekla jsem mu, že jsem to byla já, kdo právě teď vytočil ono číslo, které dozvonilo. Klepaly se mi ruce, hlas i kolena. Ptal se, kdo jsem. Odpověděla jsem, že manželka toho člověka, jemuž patří věci, které drží….
Málem zemřel bez povšimnutí
„Vašeho manžela před chvílí odvezla sanitka,“ sdělil mi se skutečnou účastí. Ukázal mi na dva mladé lidi, kteří tam seděli v trávě a řekl: „Ti dva zachránili vašemu manželovi život.“ Šla jsem jim poděkovat za záchranu a chtěla jsem na ně kontakt, abych jim mohla poděkovat, jen se pousmáli a řekli, že to byla samozřejmost. Ještě ten den jsem se dozvěděla, že manžel ležel na zastávce pravděpodobně více než hodinu.
Naštěstí ihned nedošlo k zástavě srdeční činnosti a dechu. Byl pomočený a všichni si mysleli, že je opilý. Za tu dobu zastávkou prošly desítky lidí a nikoho nenapadlo, že tam může třeba i umírat. Když k němu přišel mladý pár, okamžitě začal s resuscitací, pak už někdo zavolal záchranku a policii. Lékař mi potvrdil, že od smrti ho dělily skutečně jen vteřiny. Do továrny se už nevrátil, jeho zdravotní stav to nedovolil. Začátky byly hodně těžké. Nemohl se smířit s tím, že už není úplně samostatný, ale i přes řadu omezení se zpět vrátil do života.
.
