Dva roky jsem svým dětem lhala a do svých lží se více a více zamotávala. Udělala jsem z jejich tatínka člověka, kterému nechtěli nikdy odpustit. Dala bych cokoli, jen kdybych tu osudnou sobotu mohla vrátit.
Kdybych s Jindrou tenkrát jela, nic by se bývalo nestalo. Kdybych si tenkrát nevymyslela a neprosadila výlet, tolik by nespěchal. Kdybych se s ním ráno nepohádala... Kdyby, kdyby… Někdy jsem měla pocit, že z výčitek i otázek našich dětí zešílím! Neřekla jsem jim totiž pravdu, ale vymyslela si, že tatínek odjel do ciziny a v zemi, kde pracuje, jsou telefonáty moc drahé, proto nám nevolá. Ale že nám určitě zase pošle pohled. Naštěstí děti byly malé a neuměly číst, takže pohlednice od kamarádek a známých, které mi posílali ze zahraničních cest, jsem mohla vydávat za pozdravy od tatínka. Věděla jsem ale, že do nekonečna lhát nebudu moct – záhy nato nastoupila starší z dcer do školy a dva roky po ní i ta druhá, zatímco jejich otec v „cizině“ ještě musel pobývat tři roky.
.. Nepohodli jsme se
V tu nešťastnou sobotu Jindra chtěl, abychom všichni zajeli k jeho rodičům, jenže já odmítla – rozhodla jsem se vygruntovat byt. Průšvih byl, že Verunka prohlásila, že zůstane se mnou a mladší sestrou Aničkou. Manžel byl hodně naštvaný, a tak abych si ho udobřila, slíbila jsem, že než se vrátí, upeču jeho oblíbený dort a společně zajdeme do Zoo. Jindra uraženě odsekl, že není dostihový kůň a neví, kdy se vrátí a bez pozdravu odjel. Přesto jsem věřila, že manžela vztek přejde a prožijeme hezké odpoledne. Kolem jedné jsem měla uklizeno i upečený dort, ale Jindřich nikde. Běžně se od rodičů, když za nimi jel sám, vracel v jednu hodinu, jenže tentokrát ani ve dvě nebyl doma a dokonce si vypnul telefon. Bylo mi jasné, že trucuje, a tak jsme se s holčičkami do zoo vydaly samy.
Spěchat se nemá!
Abych manžela „vytrestala“, nechala jsem mobil doma. Výlet jsme si s dcerkami užily a domů jsme se vrátily před sedmou. Jenže manžel nikde! Když jsem na displeji mobilu uviděla nepřijatý hovor od něho, moji zlost vystřídaly obavy. Okamžitě jsem manželovi zavolala, ale telefon měl opět vypnutý. Strachy se mi sevřel žaludek a vyťukala jsem číslo jeho matky. Dozvěděla jsem se, že Jindra od nich odjel před jednou s tím, že spěchá, protože s dětmi půjdeme do Zoo. S tchyní jsme si slíbily, že pokud se některé z nás ozve, dáme si vědět. Když jsem se dala do obvolávání nemocnic, zazvonil telefon a já uslyšela Jindrův hlas! Ale ničemu jsem nerozuměla. Kdo byl mrtvý? Co bylo jeho vinou? Odkud volal? Hovor se přerušil a já prožila nejdelší noc v životě...
Co bude dál?
Druhý den tragedie nabrala konkrétní podobu. Když Jindřich odjížděl od rodičů, silnice byly volné a manžela posedlo pokušení vyzkoušet náš nový vůz. V momentě, kdy se řítil nesmyslnou rychlostí, Jindru oslnilo slunce a když hledal sluneční brýle, vjel do protisměru a v plné rychlosti se střetl s protijedoucím autem. Manžela zachránily airbagy, ale starší manželský pár v letité škodovce neměl šanci.. Od té chvíle jsem jednou za měsíc odvezla děti k Jindrovým, nebo mým rodičům a jela navštívit manžela. Mluvili jsme spolu jen o našich dětech, ale o to byly hovory bolestnější. Oba jsme věděli, že každý den, měsíc a rok, který s nimi není, jsou nenávratně pryč.
Až se Jindra z „ciziny“ vrátí, jak se k němu budou dcery chovat? Srdce měly plné výčitek, že jim táta nevolá, nepřijede na jejich narozeniny, na Vánoce. Nemohly odpustit Když konečně přišel den, kdy jsme se všichni setkali, nastalo dusno. Dcery stály jako dvě skály a zíraly před sebe. Marně jsem se snažila navázat přátelskou komunikaci, marně se manžel snažil zahrnout své děti láskou a vynahradit jim ten dlouhý čas.
Holky se zatvrdily.
Odpovídaly stroze a tátu ignorovaly. Umanuly si, že bych se měla rozvést. Táta se o nás přeci nestaral a nezajímal. V cizině měl určitě jinou ženu a kdo ví, jestli tam nemá nějaké dítě, které má radši. Dokonce si začaly vymýšlet, že je otec v mé nepřítomnosti obtěžuje a týrá. Nebyla to pravda. Došlo to tak daleko, až starší Verunka zavolala linku Dítě v tísni. Pak už šlo vše ráz na ráz. Pravda, kterou jsme skrývali, vyšla najevo. A bylo těžké dokázat manželovu nevinnu – nevinnu člověka, který byl ve vězení. Tehdy ale dcery pochopily, že otec na ně nikdy nezapomněl, že na jejich narozeniny a Vánoce přijít prostě nemohl, a nemohl ani zavolat. Byla jsem jim vděčná, že i přes svůj raný věk dokázaly situaci zhodnotit a přiznat, že jim tatínek nikdy v ničem neublížil. Tím dnem se vztah dětí s otcem změnil a dnes zase fungujeme jako rodina. V jednom jsem se ale poučila – s pravdou člověk vždycky dojde nejdál. Měla jsem hned na samém začátku dětem přiznat krutou realitu.
Helena (41), Praha .
