Soused po smrti vrátil svůj dluh

Krátce po jeho pohřbu jsem prvně v životě vyhrála ve sportce. Byl to přesně obnos, který nám soused dlužil.

Vlastníme chalupu ve vesnici na Mělnicku, která se kdysi skládala z pěti velkostatků a asi dvaceti malých domků, v nichž bydleli lidé pracující v těchto statcích. Jeden z takových domků jsme si před lety koupili a užíváme ho jako chalupu. Stojí na okraji vesnice a nejbližší přístup k němu vede přes obrovský dvůr jednoho z velkostatků. Tento velký statek byl dlouho neobývaný, nacházela se v něm závodní kuchyně, která vyvářela obědy a rozvážela je auty do okolních vesnic zaměstnancům tehdejšího státního statku.

Dluh nikdy nevrátí

Nedaleko našeho domku bydlel starý Kubeš. Po smrti ženy žil sám a byl rád, když jsme s ním prohodili já nebo manžel pár vět. Jednou se dostal do finančních nesnází, příbuzní se na něj vykašlali, ani ve vesnici se z jeho přátel nenašel nikdo, kdo by mu půjčil pár tisíc. Měli jsme něco málo naspořeno, a tak jsme se pod dojmem jeho smutného životního příběhu rozhodli, že mu půjčíme. Všichni ve vesnici kroutili hlavou, že nikdy z dědka peníze nedostaneme. Ale my věřili, že nás soused nezklame a svou půjčku vrátí. Jenže hned několik málo týdnů po tom, co jsme mu vytrhli trn z paty, starý Kubeš zemřel. Bylo jasné, že své peníze už nikdy neuvidíme.

Poznala jsem hlas

Jako obvykle jsem si toho večera zkracovala cestu k našemu domu přes velký dvůr statku. Cítila jsem značnou únavu, takže jsem vlastně ani o ničem nepřemýšlela, jen jsem se těšila, že si uvařím kávu. Když jsem míjela bývalé koňské stáje, zaslechla jsem debatu. Hlasy vycházely z bývalých stájí. Mluvilo se o úrodě chmele, což mě zaujalo, protože do chmelů bylo ještě daleko. Jeden z hlasů mi byl povědomý. Marně jsem přemýšlela, kdo to je. Najednou pronesl jméno mého manžela. Svěřoval se tomu, kdo tam s ním byl, že si od nás půjčil sedmnáct tisíc. Jediný člověk, který si od nás kdy půjčil, byl nebožtík Klubeš. Pokusila jsem se otevřít dveře, ale v tom okamžiku hlasy ustaly. Musela jsem vsadit Na dveřích do stájí visel obrovský zámek. Kdo byli ti lidé uvnitř? A jak se tam dostali? Byl to snad opravdu starý Kubeš, který hovořil o naší půjčce a kdo byl ten, který mu odpovídal? Doma jsem manželovi vylíčila svůj podivný zážitek. A on mi na to řekl, že už několik nocí má stejný sen. Podat sportku. To jsme nikdy do té doby neudělali. Shodli jsme se tedy na tom, že zkusíme štěstí. Moc nadějí jsme ale výhře nedávali. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme opravdu vyhráli. A přesně oněch sedmnáct tisíc, co jsme Kubešovi před smrtí půjčili.

Marie (63), Roudnice nad Labem .

reklama
reklama

Komentáře