Soused vstal z mrtvých?

Jako malá jsem trávila většinu víkendů u babičky a dědy na vesnici. Jednou jsem tam zažila něco děsivého…

Bylo mi tenkrát osm let, takže už jsem nebyla úplně malé děcko. Byly jarní prázdniny a já je trávila u babičky a dědy. V sousedním domě jednou pozdě večer jakýsi muž, kterého jsem předtím pouze několikrát potkala na ulici nebo jsem ho viděla přes plot, jak něco dělá na své zahradě, zapálil stavení a na půdě se oběsil.

Na ten okamžik, kdy jsem viděla celý dům v plamenech, nikdy nezapomenu. Hasiči oheň dlouho hasili a našli i ohořelé tělo, které vynesli ven na chodník a tam ho přikryli dekou.

Byla jsem vzhůru

Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Babička si ke mně lehla do postele a vyprávěla mi pohádku, aby mě uklidnila. Jenže byla už unavená a během vyprávění usnula, zatímco moje smysly byly ve střehu více, než kdykoli jindy.

Slyšela jsem, jak tikají hodiny v kuchyni, jak dědeček chrápe, jak se vítr opírá do korun stromů. Snažila jsem se usnout, ale moje oči zíraly do tmy a uši byly našpicované.

Tvář v okně

Jak jsem tikala zrakem kolem sebe, najednou jsem se podívala do okna. Na ten výjev nikdy nezapomenu. Na skle byl nalepený bledý obličej oběšeného souseda. Začala jsem hlasitě křičet. Babička se s leknutím probudila.

„Co se děje, Barčo?“ ptala se mě. Já jsem se zmohla pouze na to, že jsem prstem ukázala na okno. „Byl tam ten mrtvý soused,“ špitla jsem. „Díval se na nás.“ Než stačila babička cokoli říct, přiběhl do pokoje dědeček.

Když se oba do okna podívali, nikdo tam nebyl. Snažili se mě uklidnit a říkali, že se mi určitě jen něco ošklivého zdálo. Já jsem však věděla, že tam ta hlava opravdu byla.

Byla tam zase

Ráno, hned jak jsem se probudila, jsem se šla na ohořelý dům podívat. Vyšla jsem na ulici, vzhlédla jsem do oken a zalapala jsem po dechu. Opět jsem v něm viděla tvář muže, o kterém se v noci mluvilo, že v domě uhořel.

Zrovna šla kolem známá mých prarodičů. Zastavila se vedle mě a podívala se do okna také. Nic ale neřekla. Že by tu tvář neviděla?

Viděla to také?

Běžela jsem za babičkou a všechno jsem jí řekla. Čekala jsem, že mi zase nebude věřit a řekne, že si vymýšlím. Ona však vyšla na ulici se mnou. Když vzhlédla k oknu, všimla jsem si, že na maličký okamžik zkoprněla.

Zeptala jsem se, co tam viděla. Ona však jen zatřepala hlavou a řekla, že nic. Já jsem ale přesvědčená o tom, že viděla to samé co já. V dalších dnech jsem toho muže vídala chodit po spáleništi, nebyla to obvyklá chůze, spíš jakoby se vznášel.

Odjela jsem a když jsem pak po pár týdnech za prarodiči zase přijela, už jsem ho nikdy neviděla…

Bára T. (56), Vysočina

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden