Když jsem po rozvodu potkala Darinu, byla jsem vděčná, že mi ji život přivedl do cesty! Ani ve snu by mě nenapadlo, jaká mrcha se z ní vyklube!
Po rozvodu jsem se musela odstěhovat z našeho bytu i se dvěma dětmi, a tak jsem si našla slušný podnájem na druhé straně města. „Vy jste tu noví?“ ozvalo se za mnou hned druhý den, když jsem vyšla z bytu.
„Ano, od včerejška,“ odpověděla jsem sousedce v mém věku, která stála mezi dveřmi vedlejšího bytu. „Všimla jsem si, že máte malé děti,“ pokračovala. „Já mám šestiletou Janičku, aspoň si bude mít s kým hrát,“ usmála se a já se rozloučila.
Děti se skamarádily
V podvečer zazvonil zvonek. Když jsem otevřela, stála tam sousedka s koláčem v ruce. Vedle ní se usmívala holčička. „My se jdeme seznámit,“ řekla dívenka. „Já jsem Janička.“ Než jsem stačila něco říct, byly obě v kuchyni.
„Omlouvám se, ještě vybalujeme,“ snažila jsem se je vyprovodit. „Tak já ti pomůžu,“ vyhrkla sousedka. „Promiň, že ti tykám, ale budeme asi stejně staré. Já jsem Darina.“
„Milena,“ zmohla jsem se jen na odpověď. „Teď ti pomohu a potom si dáme kávu s tím mým koláčem,“ rozhodla. Alespoň že děti si vedle padly do noty a začaly si hrát.
Nacpala se mi do života
Mně tedy nezbylo než se s Darinou seznámit také. Od té doby ale nebylo dne, aby se neukázala. Buď přiběhla ke mně, nebo mě zvala k sobě. Byly s Janičkou také samy. Jejich táta se zabil v autě.
A tak jsme si vzájemně vypomáhaly s dětmi. Jednou jsem je vyzvedla ve škole já a jednou ona. A tak to pro mě byla svým způsobem velká pomoc.
Darina byla hodná, jen na mě byla někdy až příliš vlezlá. Po pár měsících jsem si uvědomila, že vlastně ztrácím soukromí.
Byla to láska
Jiří, kolega z práce, mi nadbíhal docela dlouho. Také rozvedený, o pár let starší, s dvanáctiletým synem Péťou. Když mě pozval na večeři, poprosila jsem Darinu, aby dohlédla na děti. „Co o tom chlapovi víš?“ vyštěkla. „Jak dlouho ho znáš?“
Překvapilo mě to, ale pohotově jsem jí řekla, že déle než ji. Druhý den na mě číhala na chodbě: „Koupila jsem na sobotu lístky do loutkového divadla.“
„Nezlob se, Darino, ale nemůžeme. Jiří přijde na oběd. Chceme seznámit děti.“ Obličej se jí zkřivil vzteky: „Pozvi ho jindy,“ rázně houkla.
„Měla ses se mnou nejdřív domluvit,“ ukončila jsem konverzaci a zavřela dveře. Zůstala stát na chodbě jako opařená.
Chce mě mít jen pro sebe
Oběd s Jiřím a dětmi se vydařil. Tak skvělou sobotu jsem už dlouho nezažila. Pohodu přerušil zvonek. „To je doba, než otevřeš,“ vpadla dovnitř Darina.
„Nesu zákusky, tak postav na kafe,“ zavelela. „Darino, mám tu návštěvu, říkala jsem ti to.“ „No, to mně přece nevadí,“ hrnula se do obýváku. Zůstala jsem stát ve dveřích a nepustila ji dál.
„Chápeš, že se mi to nehodí?“ „Já ti snad vadím? Když ti pomáhám, tak jsem ti dobrá,“ vyjela na mě. „Pomáháme si navzájem! Nejsem tvůj majetek!“ Se slzami v očích vyběhla ven.
„Co to bylo za divnou a vlezlou ženskou?“ zeptal se Jiří. „Ona tě vydírá, není blázen?“ Bohužel měl zřejmě pravdu. Od té doby mě stíhala, a dokonce mi začala vyhrožovat.
Když jsem se po nějaké době stěhovala k Jiřímu, chtěla jsem se rozloučit. Ani neotevřela. Jen za dveřmi vykřikla: „Táhni si za tím chlapem, mrcho nevděčná!“ Od té doby jsem o Darině neslyšela.
Milena S. (54), Liberec
