Sousedské vztahy rozbilo banální nedorozumění!

Začalo to cihlou, kterou nám potmě někdo hodil do skleníku.

Vztahovačnost je špatná vlastnost a může mít dlouhodobé nepříjemné následky.

Nevýhodou sousedů je, že si je na rozdíl od přátel nemůžeme vybírat. Musíme se naučit s nimi žít a vycházet, vždy v rámci daných možností. Ze svého dětství si pamatuji, jak skvělé vztahy měli rodiče s našimi sousedy z obou stran domu. Když jsem se provdala a koupili jsme s manželem dům na vesnici, tak už jsme takové štěstí neměli.

Byla to jediná věta

Ne že bychom s Valentovými žili v nějakém napětí. Naše rodiny se ale lišily natolik, že se žádné úzké přátelství nepěstovalo. Na nějaké společné grilování a oslavy, jaké jsem si pamatovala z dětství, nebylo ani pomyšlení. Zůstávali jsme u pozdravů, občasných rozhovorů nebo běžné drobné sousedské výpomoci. František, můj manžel, věděl, že bychom se do přátelství s Valentovými museli nutit. Vyznávali jiné hodnoty než my, byli hodně materialisticky založení, působili namyšleně. Bylo mi jasné, že určitě i oni by si přáli mít za sousedy někoho jiného. Navzájem jsme se ale tolerovali a nikdy nedocházelo k žádným sporům. Všechno špatné odstartovala jedna nevinná věta. Stalo se to jednu sobotu, kdy k nám na víkend přijeli známí. Seděla jsem s kamarádkou večer na zahradě a celkem nahlas jsme si potmě povídaly. Při té příležitosti jsme vzpomínaly na jednu společnou známou. Ta měla stejné křestní jméno jako naše sousedka - a já se o ní dost nelichotivě zmínila. V tu chvíli se od vedle ozvalo významné zakašlání. Uvědomila jsem si, že paní Valentová nás slyšela, ale nedošlo mi, jaké to bude mít následky. Nenapadlo mě, že si onu větu o naší známé vztáhne na sebe.

Podezřívali jsme místní mládež

V následujících dnech se chování našich sousedů výrazně změnilo. V první řadě nás přestali zdravit. Nechápala jsem proč a už vůbec to netušil František. S manželem jsme dlouho přemýšleli, co se mohlo stát. Shodli jsme se nakonec na tom, že Valentovi mají třeba nějaké domácí problémy, což se nejspíš odráží i navenek. Mlčením to ale neskončilo. Začaly přicházet drobné útoky, které jsme nejdřív ani sousedům nepřikládali za vinu. Když nám někdo potmě hodil cihlu do skleníku, brali jsme to jako vandalství nějakých místních puberťáků. To samé jsme si mysleli, když se uprostřed noci ozvalo nepřetržité zvonění zvonku u domovní branky. Někdo tam zasunul zápalku. Jiná zápalka se pak pro změnu ocitla v zámku dveří, takže jsme museli volat řemeslníky. Tehdy nám už začalo být jasné, že si na nás někdo zasedl. Nevěděli jsme ovšem, kdo a kvůli čemu. V následujících týdnech nepříjemnosti nabíraly na síle. Pořád jsme si ale mysleli, že jsme terčem místní mládeže. Nakonec jsme se s Františkem rozhodli, že budeme držet hlídky i v noci, abychom někoho dopadli přímo při činu.

Smíření bylo jen formální

Hned za dva dny nachytal manžel souseda Valentu, jak nám sype z ulice přes plot odpad z popelnice na zahrádku. Oba muži se málem poprali. Jejich křik přivolal ven i mě, sousedku a lidi z okolí. Rázně jsme se dožadovali vysvětlení, ale Valentovi se odmítali vyjádřit. Řekli jen, že prý dobře víme, o co jde. Celá záležitost se pak musela řešit na obecním úřadu v přestupkovém řízení. Teprve tam vyšlo najevo ono nedorozumění, kdy si sousedka Valentová myslela, že s kamarádkou mluvím ošklivě právě o ní. Formálně se nám pak Valentovi omluvili, ale vztahy zůstaly na bodu mrazu. Našemu vysvětlení nevěřili. O nic dalšího se ale už naštěstí nikdy nepokoušeli. O naší rodině se ale šířily různé pomluvy a nám bylo jasné, kde mají svůj původ. Snažili jsme se zmírnit nepříjemnou atmosféru a pozvat sousedy na usmiřovací večer. Nepřijali to. Loni se Valentovi přestěhovali do západních Čech, kde zdědili nemovitosti. S novými sousedy, kteří koupili jejich dům, snad budeme vycházet dobře.

Hana L. (55), Vysočina

reklama
reklama

Komentáře