Spatřila jsem svoji budoucnost

Říká se, že když se člověk ocitne na prahu smrti, promítne se mu před očima celý jeho dosavadní život. Mně se však stal přesný opak…

Stalo se to na jaře před dvěma lety. Měla jsem víkend jen pro sebe. Manžel se synem odjeli za tchyní a tchánem. Těšila jsem se, jak po zimě opráším své kolo a udělám si menší výlet po okolních lesích. Vyrazila jsem v sobotu, krátce po obědě.

Vyšlapala jsem po úzké okresce a ocitla se nedaleko bývalého lomu. Odtud vedly dál lesní stezky. Vydala jsem se po jedné z nich. Zdejší okolí jsem dobře znala, takže jsem věděla, že mě pěkným, asi patnáctikilometrovým okruhem, zavede zpět do bodu, kde jsem se nyní nacházela.

Srazil mě ze silnice

Po necelých třech hodinách jsem se s dobrým pocitem, že jsem udělala něco pro své zdraví, vracela domů. Začínalo slabě pršet. Naštěstí jsem před sebou měla už jen asi dvoukilometrovou jízdu z kopce dolů.

Jela jsem po silnici, o které jsem věděla, že je plná začátek, proto jsem byla obzvlášť opatrná. To samé se bohužel nedalo říci o řidiči, který se v jedné zatáčce zničehonic vyřítil proti mně. Jak jel rychle, vyneslo ho to do protisměru, na moji polovinu vozovky.

Všiml si mě až na poslední chvíli. Chtěl volant strhnout zpátky, ale už to nestihl. Zadní částí vozidla mě srazil ze silnice. Z prudkého srázu jsem letěla i s kolem dolů. Kutálela jsem se několik metrů a pak jsem narazila hlavou o kámen. I když jsem měla přilbu, náraz byl tak prudký, že jsem ztratila vědomí.

Nemohla jsem se hnout

Probudil mě prudký studený déšť, který mi stékal po obličeji. Byla jsem zmatená a nevěděla, kde jsem a co tu dělám. Pak jsem si vzpomněla na nehodu a došlo mi, že řidič zbaběle ujel.

Zkusila jsem se pohnout. Kromě silné bolesti hlavy jsem nemohla pohnout levou nohou. Nejspíš jsem ji měla zlomenou. Snažila jsem se nahmatat v kapse mobil, ale nebyl tam. Nejspíš mi při tom pádu vypadl. Třásla jsem se zimou a bolest se mi zarývala až do morku kostí.

Situace nevypadala dobře. Hustě pršelo a já jsem ležela na místě, kudy asi hned tak někdo nepůjde.

Viděla jsem obrazy

Uběhlo několik hodin. Déšť sice ustal, ale setmělo se. Opět jsem se snažila pohnout. Prudká bolest mi to však nedovolila. Začínalo mi docházet, že tady na tom odlehlém místě možná umřu.

Začínala jsem znovu ztrácet vědomí. A právě v tu chvíli se mi začal odvíjet před očima můj budoucí život. Cvak – byla jsem v nemocnici. Cvak – manžel se synem mě objímali. Cvak – v práci jsem dostala vedoucí místo.

Cvak – byla jsem na svatbě syna. Cvak – v náruči jsem chovala svého vnoučka. Obrazy mi v hlavě přeskakovaly jeden přes druhý. A pak najednou tma a ticho.

Vše se vyplňuje

Probrala jsem se až v nemocnici. Bezohledný řidič, kterého nejspíš hryzalo svědomí, nehodu nahlásil. Naštěstí mě našli včas a vše se obešlo bez následků. Po propuštění domů se však začalo dít něco neskutečného.

Všechny obrazy, které se mi v tom kritickém stavu před očima promítly, se začaly měnit ve skutečnost. Od nehody uběhlo už patnáct let. V práci jsem skutečně povýšila, syn se oženil se skvělou dívkou a před půl rokem se jim narodil syn Adámek.

Mirka J. (54), Zlín

reklama
reklama