Už jsem se i bála, že se doma snad všichni popereme. Naše vztahy byly napjaté na nejvyšší míru, zachránil nás nečekaný nález.
Virus zasáhl do našeho soužití
Já, manžel, naše dcera, zeť a jejich tři děti bydlíme ve velkém domě. My s manželem obýváme spodní patro, máme svoji kuchyni, koupelnu i záchod, a to samé mají mladí v prvním patře – každé z vnoučat má také svůj samostatný pokoj. V přízemí je ještě oddělená velká místnost, kde se všichni scházíme. Až donedávna nám naše trojgenerační soužití klapalo. Ale pak přišla koronavirová pandemie a naše do té doby celkem pohodové vztahy málem rozmetala na kousky.
Napětí stále vzrůstalo
Dcera zůstala pracovat z domova a zeť přišel záhy o práci v jednom hotelu. K tomu bylo potřeba pomáhat dětem s učením. S manželem jsme se snažili nabídnout jim pomoc, ale moc toho dělat nešlo, v moderní technice se nevyznáme – a děti se učily přes počítače. Dcera musela odvádět práci z domova, i když za snížený plat, a tak požádala zetě, aby se dětem věnoval on.
Jenže ten začal stále více propadat depresím, protože nikdo nevěděl, jak dlouho to všechno bude trvat a on těžce nesl, že už není živitel rodiny. A učit tři děti, když každé je v jiné třídě a má jiné úkoly, také není nic jednoduchého. Ta neustálá nejistota se promítla do chování nás všech.
Po pár týdnech jsem měla pocit, že se celá rodina ocitla na pokraji zoufalství a jestli se rychle něco nestane, dojde snad u nás i k domácímu násilí. Rodiče křičeli na děti, ty plakaly, a když jsme se pokusili nějak zasáhnout, bylo to taky špatně – prý ničemu nerozumíme a nemáme se do ničeho plést.
Záchrana v kožíšku
Jednoho dne jsem požádala nejmladšího vnoučka Jiříka, aby se mnou zašel do kůlny a pomohl mi tam najít starou konvici – ta nová se totiž jak naschvál porouchala. Konvici jsme našli, ale pak Jiřík zaslechl nějaké zvuky. Prohledali jsme kůlnu a pod starým harampádím jsme našli tři malá nedávno narozená koťátka. Choulila se tam k sobě, třásla a slabě mňoukala.
Zřejmě je porodila místní kočka, kterou manžel den předtím viděl přejetou u silnice, když šel na krátkou procházku. „Babi, vezmeme je domů, vždyť tu jinak umřou!“ prosil Jiřík. Koťata jsem tam samozřejmě nechat nemohla, a tak jsem je zabalila do staré deky a vzali jsme je do domu. Zeť s dcerou nejdřív protestovali, že už takhle máme starostí dost, ale děti byly nadšené.
Začali jsme se o ty sirotečky starat. Nakonec se do toho zapojili všichni. Rozdělili jsme si „služby“ a vstávali k maličkým i v noci a krmili je mlékem z lahvičky s dudlíkem. Věřte nebo ne, postupně se s těmi nalezenci do našeho domu vrátila radost, smích a došlo i na výrazné zlepšení vztahů. My jim pomohli přežít, ale oni nám dali mnohem víc!
Jiřina (62), jižní Čechy
