Seriály Jaroslava Dietla (+56) milují televizní diváci dodnes. V dobách jeho největší slávy mu byla velkou oporou jeho druhá žena Magdalena Dietlová (73).    

Kvůli kádrovému posudku to Magdalena Dietlová, rozená Podivínská, neměla v životě moc snadné. „Měli jsme statek a v mém posudku bylo červeně napsáno „otec kulak“. Těžko jsem se dostávala už na gymnázium. O vysoké škole se mi mohlo jen zdát,“ popisovala své potíže. Na vysokou školu se později dostala, ale přerušila jí kvůli svému prvnímu manželství. I to jí ale řádně zkomplikovalo život.

Nechala manželovi jedno dítě

Manžel byl báňským inženýrem. Magdalena s ním měla dva syny. Žila v Ostravě a pracovala tam v televizním studiu. Právě to jí přivedlo k jejímu druhému manželovi, opravdu osudovému muži, slavnému scenáristovi Jaroslavu Dietlovi. Nejprve se znali jen pracovně. Jaroslav byl v té době rovněž ženatý a o více než patnáct let starší. Síla vzájemné přitažlivosti je nakonec přivedla jednoho k druhému i citově. „Když se jednoho dne zjevil v ostravské televizi, začali jsme spolu probírat nejdřív práci a pak i soukromí,“ vzpomínala Magdalena. „A když jsme se měli po roce zcela bezúhonné spolupráce rozejít, už to nešlo. Jaroslav přijel znovu, už ne za prací, ale za mnou. Zaskočilo nás to oba.“ Znamenalo to dva rozvody. Ten, který prožila Magdalena, byl dramatický kvůli domluvě ohledně potomků. Manžel jí přesvědčil, aby mu jedno dítě nechala. „Po strašlivých vnitřních bojích jsem nakonec souhlasila,“ popisovala nesnadnou situaci. „Pár let to kupodivu klapalo, děti se navštěvovaly, prázdniny trávily většinou spolu. Šok přišel později. Když bylo synovi dvanáct, tak s ním jeho otec bez mého vědomí emigroval.“ Sedm následujících let svého syna Magdalena vůbec neviděla. Chápala, že její bývalý manžel měl k emigraci své důvody, ale cítila to tak, že o svého syna přišla víc, než si předtím dokázala představit.

Nejprve prý otcem být nechtěl

Aby spolu s Jaroslavem mohli žít, musela Magdalena bohužel odejít z televize. Nerozhodovala o tom ale ona. „Rozhodlo to za mě vedení televize,“ postěžovala si. „Podle nich jsem rozvrátila dvě manželství a musela jsem být potrestaná. To, že tehdejší televizní ředitel i jeho náměstek byli také rozvedení a znovu ženatí, se jaksi nepočítalo.“ Magdalena tedy svému super úspěšnému partnerovi vytvářela v následujících letech dokonalé rodinné zázemí. Ačkoliv jí na začátku vztahu Jaroslav upozornil, že by nebyl dobrým otcem a na malé děti nemá trpělivost, realita dokázala pravý opak. Měli spolu dvě děti a slavného scenáristu zajímaly od narození. „Pozoroval je, vytahoval očima, aby rostly, aby už chodily a mluvily, aby je mohl učit psát. Lepšího otce bych si nedokázala představit,“ konstatovala Magdalena. „Když jsem se ho ptala, proč se jich tolik bál, řekl, že to o sobě vůbec nevěděl.“ Jaroslav měl dceru z prvního manželství, ale v době, kdy ta přišla na svět, on ho teprve dobýval. Na děti, které měl s Magdalenou, se tak už soustředil jako zralejší a vyrovnaný muž.

Pro kterou postavu byla Magdalena inspirací?

V dobách jeho největší slávy Magdalena svému muži obětavě pomáhala. Přepisovala mu například scénáře na psacím stroji, protože psal zásadně rukou. Pokud psal seriál z nového prostředí, vydala se ho vždy prozkoumat společně s ním. Zvládla toho opravdu hodně, kromě spolupráce s manželem ještě péči o děti a také studium vysoké školy, k němuž konečně došlo. Jaroslav se jí sice školu snažil vymluvit, ale to se mu nedařilo. „K promoci mi nakonec přinesl náruč překrásných růží,“ uvedla Magdalena. „Musela jsem je spočítat a hádat, proč jich je právě tolik. Měl radost, že to nevím a vítězoslavně mi oznámil, že pečlivě spočítal v mém indexu všechny zkoušky a zápočty a výsledek přeměnil do té krásné kytice.“ Scénáře psal Jaroslav tempem patnácti stránek denně. Jeden den je napsal, další den opravil a přidal dalších patnáct. Pracovní doba byla celý týden, na oddych si nepotrpěl. Psal prý dokonce i u moře, u rybníka, kdekoliv. Byl workoholik a dovolené neměl rád. S Magdalenou se občas radil, ptal se na jednotlivé postavy seriálu, hledal pro ně jména a vymýšlel situace. Stala se pro něho i přímou inspirací, jak přiznala: „Jednou mi řekl, že myslel na mě, když psal Alžbětu Čeňkovou v Nemocnici na kraji města.“

Stalo se to na rodinném tenise

Štěstí manželské dvojice bohužel netrvalo tak dlouho, jak by si oba bývali přáli. Smrt si pro dodnes nepřekonaného mistra scenáristu přišla nečekaně brzy, v pouhých šestapadesáti letech. Bylo to na konci června roku 1985. Panovalo horké a dusné počasí. Jaroslav se společně se ženou a dětmi vydal na tenisové kurty. „Děti všechno viděly,“ líčila Magdalena tragickou chvíli. „Jak skvěle hrál, jak přerušil hru s nejmladším synem a rozhodl se, že budeme hrát čtyřhru, aby nemusel tolik běhat. Ještě zahrál skvělý útočný backhand a potom upadl. To jsme ještě netušili, že už se nezvedne. Všichni jsme mu pomáhali.“ Snaha byla bohužel marná. Muž, který dokázal pravidelně vylidnit ulice českých měst a vesnic v době, kdy se vysílal jeho seriál, podlehl infarktu. Pro Magdalenu pak nastalo mimořádně smutné období. „Nejtěžší bylo uvěřit, že už nikdy nevejde do dveří, neobejme nás, neřekne svůj bonmot, výraz, který používal jen on. Chodila jsem do jeho pracovny, brala jsem do rukou jeho věci. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem si položila hlavu na jeho stůl a usnula jsem,“ popisovala svůj stav. Vyrovnat se s tak bolestnou ztrátou jí částečně pomohl čas. A ačkoliv později slavila i ona sama pracovní úspěchy a stala se mediální celebritou v tom nejlepším slova smyslu, tou nejlepší životní etapou pro ni navždy zůstane čas, který strávila po boku Jaroslava Dietla. Víc než dvanáct let jejich štěstí ale nebylo dopřáno!

Po smrti manžela přišla o další blízkou osobu!

Na Magdalenu čekala ještě jedna krutá událost. Se synem Vojtou, se kterým její první manžel emigroval, se po řadě let setkala v Jugoslávii. Chtěla vědět, jestli jí odpustil, že se ho kdysi vzdala ve prospěch jeho otce. Všechno si tehdy vyjasnili. Deset let po smrti Jaroslava Dietla se ale Vojta zabil při autohavárii. Magdalena se pak setkala se svým prvním manželem. „Když jsme se potkali, objali jsme se, rozbrečeli a nebylo co říct. Neexistuje věta, která by bolela víc než to, co se stalo,“ popsala setkání poznamenané hlubokým žalem.