Osud mě postavil tváří v tvář těžké výzvě, ale zvládla jsem ji.
S Richardem jsem chodila rok předtím, než jsme se vzali. Všechno probíhalo, krásně, v klidu a podle plánu včetně stěhování a společného bydlení. Když jsem se po svatbě druhý den ráno probudila vedle svého manžela, cítila jsem se jako nejšťastnější žena na světě.
Po půl roce jsem chtěla dítě
První půlrok manželského života jsme si nádherně užívali. Chodili jsme do společnosti, jezdili na výlety… všechno jako dřív, ovšem s tím rozdílem, že nyní jsme byli manželským párem a měli útulný byt, kam jsme se vraceli. Pocit štěstí mě neopouštěl.
Měla už jen jediné přání: završit naši lásku tím, že budeme mít miminko. Rozhodli jsme se, že ještě půl roku počkáme, než si byt úplně zařídíme. Potom necháme přírodě volný průběh. Po půl roce už jsem začala mít mateřské „nutkání“.
V obchodním domě jsem se vždy zastavila u kojenecké výbavičky a kdykoliv jsem na ulici viděla maminku s kočárkem, rozbušilo se mi srdce. Doufala jsem, že na příchod miminka nebudeme muset s Richardem dlouho čekat.
Čtvrt roku poté, co jsme se s manželem přestali chránit proti početí, jsem skutečně otěhotněla. Byl to pro mě dosud nepoznaný pocit, s ničím jiným nesrovnatelný.
Řekli nám krutou pravdu
V té době ještě nebývalo pravidlem, aby byl muž u porodu, jako je tomu dnes. Když na mě jedné letní noci přišly bolesti, Richard mě odvezl do porodnice a na zprávy pak čekal doma u telefonu. Porod byl těžký a komplikovaný.
Vnímala jsem svět jen napůl, bolest byla opravdu velká. Lukášek přišel na svět v půl páté ráno. Cítila jsem se vyčerpaná, ale šťastná – mimo jiné i proto, že jsem manželovi darovala syna. Po několika dnech jsem vytušila, že se děje něco podivného.
Všichni v porodnici se ke mně chovali mile a laskavě, přesto mi neušly zvláštní pohledy sestřiček. Musela jsem lékařům odpovídat na spoustu otázek, ale zprvu jsme si myslela, že to je tak obvyklé. Pak mi jednou nepřinesli Lukáška ke krmení, a když jsem se ptala, co s ním je, řekla mi jedna ze sestřiček, že mi všechno sdělí primář.
Jsem ráda, že jsme se tak rozhodli!
Doporučovali nám ústavní péči, ale my s Richardem jsme se po prvotním šoku rozhodli, že nevzdáme boj s osudem. Manžel mi slíbil, že mě ani Lukáška nikdy neopustí. Jak moji, tak Richardovi rodiče věděli o údělu, který jsme si na sebe vzali.
Nesnažili se nám ho vymlouvat, bylo na nich však patrné, že jsou smutní z toho, jak je Lukášek „jiný“. Také mně se občas zmocňovaly pocity zoufalství, ale statečně jsem ten osud nesla dál a Richard mi pomáhal držet se nad hladinou.
Po mateřské jsem se nevrátila do práce a starala jsem se o syna. Věděla jsem, že mnoho jiných mužů by na Richardově místě ten marný a předem prohraný boj vzdalo. Tím víc a hlouběji jsem svého manžela milovala. Čas utíkal a Lukášek rychle vyrůstal.
Naučila jsem se brát ho takového, jaký je a nepřemýšlet zbytečně o tom, jak se v jeho věku chovají jiné děti. Tématu „druhé těhotenství“ jsme se s Richardem dlouho vyhýbali, částečně i v obavách, aby se neopakovalo totéž, co s naším synkem.
Nakonec jsme se rozhodli to riziko podstoupit. Druhý syn Filip byl zdravotně i mentálně v naprostém pořádku a náš hořkosladký osud tak dostal růžovější barvy. Dnes jsem zpětně šťastná, že jsem se tehdy rozhodla Lukáška se nevzdat. Je dospělý, a přestože je mentálně postižený, umí dávat najevo své emoce a dokonce si našel i lehkou manuální práci.
Filip studuje na vysoké škole, svého staršího bratra má velmi rád a stejně jako já s Richardem by ho bránil před celým světem. Život mě naučil, že štěstí má různou podobu. A když někoho slyším stěžovat si na bezvýznamné maličkosti, musím se tomu smát.
Alena Z. (56), Svitavy
