Z kluka, co zpíval s kapelou na tanečních zábavách, se v 80. letech stal Petr Kotvald jedním z největších idolů. Přesto se ale na vrcholu slávy rozhodl pro samostatnou dráhu.

Ačkoliv byl Petrův otec důstojníkem z povolání, podle jeho slov byla doma generálem máma. „To si myslím, že se otci velmi líbilo,“ řekl v rozhlasové zpovědi. „Doma nemusel velet, nemusel nic zařizovat a řídit. Doma odpočíval.“

Sháněli kluky k Zagorové

Babička o Petrovi tvrdila, že prý dříve zpíval, než mluvil. „Už tehdy jsem byl hvězda besídek,“ připustil zpěvák. Chválila ho i učitelka, jen mu vytýkala, že si trochu šlape na jazyk. „A já jsem si fakt na ten jazyk šlapal.“ uznal Petr, „a tak jsem se tu věc snažil odstranit a nebyla to žádná logopedie. No, a když se to povedlo, tak jsem pak mohl být hvězdou první besídky ve Staňkovicích.“ S kapelou začal zpívat v patnácti. Tehdy chodil na taneční zábavy a potkal se tam s místní skupinou Scarabeus. Petr se k nim připojil a už tehdy si vytvořil svůj vlastní blok písniček. Jeho velká chvíle přišla později, když vyhrál talentovou soutěž v Jihlavě. Psal se rok 1979. Na zmíněné soutěži byl přítomen i hudebník Karel Vágner (76). Ten Petrovi řekl: „Zrovna sháníme nějaký dva kluky k Hance Zagorové (72). Toho jednoho už máme. Nechtěl bys to s námi udělat?“ Pro nadšeného amatéra ze Staňkovic u Žatce to byla samozřejmě životní výzva, kterou hned přijal. Tím druhým, kterého „už měli“, byl Stanislav Hložek (64), s nímž bude Petr, ať chce nebo nechce, už navždycky spojován. Poprvé se setkali až při natáčení silvestrovského pořadu v České televizi. Petr byl poněkud nejistý, protože ještě před výstupem neměl ani text ani nahrávku písničky. Stanislav ho ale uklidňoval, že prostě budou jenom opakovat to, co zazpívá Hana Zagorová. „Opak byl pravdou,“ vzpomínal Petr. „Byly to Diskohrátky a tam se otrocky neopakuje to, co ona zpívá. Natočili jsme to, ale myslím, že to muselo být děsný. Já se na ten playback vůbec nechytal. Nakonec se ta píseň ani na Silvestra nevysílala.“