Celý život jsem pracovala v jednom podniku a najednou na mě padl neblahý los, že se moje místo ruší. Zoufale jsem začala hledat práci.
Své profesi a místu jsem byla věrná. Chybělo mi málo do důchodu, když se se mnou rozloučili a já najednou byla na pracáku. Marně jsem si sháněla místo v oboru. Až po čtyřech měsících mě upoutala lákavá nabídka ve vedlejším městě. Ihned jsem tam poslala životopis, a pak už jen čekala, jestli se někdo ozve.
Nestíhala jsem
Za dva dny mi zavolala asistentka oné firmy, že se mám druhý den dostavit k pohovoru. Byla jsem nervózní. Bylo jasné, že nestihnu návštěvu kadeřníka a musela jsem odvolat lékaře, který byl naplánován přesně na ten den. Taková je prostě náhoda! Pak přišlo ráno.
Běhala jsem po bytě a snažila se vylepšit, jak jen to šlo. A ještě horší bylo, že manžel pro mě nepřijel autem včas. Dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Jen co jsme se rozjeli, vyplnil se nejhorší možný scénář. Uvízli jsme v zácpě. Nervozitou se mi kroutil žaludek.
Osud rozhodl
Když jsem notně rozklepaná vystupovala konečně z auta, zatrhla jsem si punčochu tak nešikovně, že se mi rozjela oka od paty až po stehno. Doběhla jsem na recepci celá udýchaná. Omlouvala jsem se.
O mém osudu už bylo ale rozhodnuto. No nedivím se, ten den byl prostě zakletý! Nepřijali mě, což jsem se dozvěděla hned druhý den. Nakonec jsem si práci ale našla. A opět náhodou. Už několik dní visel v obchodě poblíž mého bydliště lísteček, že hledají písařku do firmy na našem sídlišti.
Psát na stroji jsem uměla dobře, v mládí jsem absolvovala kurz, a tudíž jsem psala dobře i na počítači. Přijali mě hned. Jsem tam spokojená a mám to pár kroků od domova. Inu, prostě náhoda?
Ludmila (61), Jihlava
