Dodnes nevím, kdo a proč si na mě připravil tak drsnou pomstu.
Občas se lidé dostanou do vyhrocených situací, ve kterých sice nejde přímo o život, ale jsou těžkou zkouškou. Mně se to přihodilo loni v létě.
Nikdo mě neslyšel
Pracovala jsem ve firmě, která sídlila ve výškové budově, ve dvanáctém patře. Občas se stávalo, že jsem se musela zdržet dlouho do večera a odcházela jsem jako poslední. Tak tomu bylo i jeden srpnový pátek. Už jsem se chystala domů, ale zašla jsem si ještě na toaletu, spojenou s umývárnou. Nikam jsem nespěchala, po rozvodu jsem byla sama a děti už si dávno žily svůj život. Ve chvíli, kdy jsem vzala za kliku dveří, abych se vrátila zpátky do kanceláře pro věci a zamířila domů, zjistila jsem, že dveře nejdou otevřít. Nejprve jsem myslela, že se nějak zasekly. Potom mi došlo, že jsou zamčené. Nikdy je předtím nikdo nezamykal. Začala jsem bouchat do dveří a křičet, abych na sebe upozornila. Po deseti minutách jsem pochopila, že se pomoci nedovolám. V následující hodině jsem se střídavě zkoušela dostat ven silou a propadala beznaději a slzám.
Nebyla to náhoda!
Nejhorší bylo, že jsem se ocitla opravdu v pasti. Nikdo mě nepostrádal, s nikým jsem neměla na víkend nic domluveno. Do firmy měli přijít lidé znovu až v pondělí ráno. Dveře byly zamčené a pevné natolik, že jsem nemohla ani pomyslet na to, že by povolily. Můj mobil zůstal v kanceláři. Jediné, co jsem věděla, bylo, že nezemřu žízní. Strávila jsem skutečně na umývárně málem celý víkend. Osvobodil mě až jeden z nočních vrátných na obhlídce, jehož kroky jsem zaslechla za dveřmi. To už jsem byla hodně zlomená a pasivní a dávno už jsem nemohla ani brečet. Dostala jsem se domů v neděli večer. Dodnes jsem nepřišla, kdo mě na umývárně zamkl a co jsem komu vlastně udělala. Náhoda to nebyla – na svém pracovním stole jsem zanedlouho našla papírek s otázkou, jak jsem strávila víkend.
Jana Š. (46), Praha
